ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1547.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1547/2018-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. Š. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem se sídlem Bratranců Veverkových 702, Pardubice, proti žalovanému: Pardubický kraj , se sídlem úřadu Komenského nám. 125, Pardubice, IČO 70892822, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB , se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, IČO 45534306, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 112/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2017, č. j. 27 Co 263/2017-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2017, č. j. 27 Co 263/2017-220, není přípustné, neboť uplatněné dovolací námitky nesplňují podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka se žalobou podanou dne 22. 10. 2012 domáhala náhrady škody na zdraví způsobené v důsledku Sudeckovy dystrofie po sádrové fixaci provedené v Krajské nemocnici Pardubice, a to proti žalovanému, který je právním nástupcem této nemocnice. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 11. 2013, č. j. 24 C 42/2012-132, bylo řízení o bolestném ve výši 100.000 Kč vyloučeno k samostatnému řízení pod sp. zn. 10 C 112/2014. Soud prvního stupně dovodil, že nárok na náhradu za bolest je promlčen v dvouleté subjektivní promlčecí době podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť dovolatelka nabyla vědomost o vzniku této újmy ze zprávy J. S. ze dne 11. 1. 2010, v níž byl konstatován stabilizovaný stav bez vyhlídky na zlepšení. O odpovědné osobě se pak dozvěděla již dne 26. 3. 2008 ze zprávy P., v níž se konstatuje, že podkladem obtíží byla sádrová fixace, přičemž žalobkyně si byla vědoma, kde jí byla aplikována. Odvolací soud se s těmito skutkovými i právními závěry ztotožnil a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání žalobkyně v nyní projednávaném sporu o náhradu za vytrpěné bolesti fakticky opakuje argumentaci, kterou uplatnila v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 24 C 42/2012, v němž se domáhala (z téže škodné události a proti totožnému subjektu) náhrady za ztížení společenského uplatnění, a které skončilo zamítnutím její žaloby z důvodu promlčení; Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. 25 Cdo 2175/2015-223, odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2014, č. j. 22 Co 349/2014-184, a její ústavní stížnost pro neopodstatněnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3361/15. Ústavní soud konstatoval, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději, argumentaci shledal ústavně konformní a srozumitelnou.
Dovolatelka i nyní vytýká odvolacímu soudu, že pouze presumuje okamžik zjištění škody, ačkoliv ona se o vzniku škody dozvěděla až z vyčíslení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Z toho je zřejmé, že dovolatelka nerozlišuje mezi nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění a na náhradu za bolest, které mají odlišnou povahu a zpravidla odlišný počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí lhůty podle §106 obč. zák. (srov. přechodné ustanovení §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014). Její argumentace proto není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na závěrech, které jsou kritizovány optikou odlišného nároku, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud posoudil promlčení nároku na náhradu za bolest v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, zejména s rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaným pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), jakož i například s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovanými pod C 1168 a C 569 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“). Ostatně již soud prvního stupně správně dovodil, že pokud v lékařských zprávách, které měla dovolatelka k dispozici, bylo uvedeno, že její zdravotní stav je trvalý, bez vyhlídky na zlepšení, pak z nich i vyplývá, že dovolatelce byla způsobena újma na zdraví, za niž může žádat náhradu; platí přitom, že od okamžiku ustálení zdravotního stavu se neodškodňují samostatně jednotlivé bolestivé stavy, neboť chronická bolest se stává součástí trvale zhoršeného zdravotního stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, č. 7/2017 Sbírky). Přesné vyčíslení výše náhrady škody pak pro počátek běhu promlčecí doby není rozhodující, neboť již v tomto okamžiku je nárok žalovatelný a samotná výše škody je předmětem dokazování, přičemž žalobce může žalobu v průběhu řízení zúžit nebo rozšířit. Z obdobných důvodů nelze uznat ani námitku, že o odpovědném subjektu se žalobkyně dozvěděla až 1. 10. 2012, neboť o tom, že škoda vznikla v důsledku zákroku provedeného v Krajské nemocnici Pardubice, žalobkyně věděla ze zprávy P. ze dne 26. 3. 2008. Tyto závěry stojí na skutkových zjištěních, jejichž správnost nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. §237 a §241a odst. 1 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010, Soubor C 9712).
Namítá-li dovolatelka, že se soudy nezabývaly tím, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, je třeba zdůraznit, že její podání neobsahují žádné konkrétní okolnosti, z nichž by se dalo dovozovat, že žalovaný využil práva uplatnit námitku promlčení nepřípustným způsobem; nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu. To bylo konstatováno též v předchozím řízení o náhradu za ztížení společenského uplatnění. S ohledem na zásadu dispozitivnosti civilního sporu tedy odvolací soud nepochybil, jestliže se k této otázce odůvodnění rozhodnutí nevyjadřoval.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu