ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1903.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1903/2018-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: M. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA, advokátem se sídlem Kotlářka 1259/1, Praha 5, proti žalované: Lexum a. s., IČO 28398238, se sídlem Antala Staška 1670/80, Praha 4, zastoupená Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem Jaselská 519/35, Brno, o 100 000 Kč s příslušenstvím a o poskytnutí omluvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 50/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018, č. j. 14 Co 441/2017-312, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2018, č. j. 14 Co 441/2017-312, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 8. 2017, č. j. 16 C 50/2015-285, jímž soud zamítl žalobu o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím a o poskytnutí omluvy, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 100 000 Kč představující náhradu za ztížení společenského uplatnění v důsledku poškození zdraví vadně provedeným operačním zákrokem žalované. Z téhož důvodu požadoval i omluvu „za způsobené komplikace, nepříjemnosti a škodu na zdraví“. V průběhu řízení změnil svá žalobní tvrzení a tutéž částku požadoval jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci žalovanou zásahem do osobnostních práv v souvislosti s provedením zákroku, jemuž nepředcházelo poskytnutí náležitého poučení, a soud prvního stupně v tomto smyslu připustil změnu žaloby.
Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, že se žalobce dne 29. 3. 2012 podrobil u žalované operačnímu zákroku za účelem odstranění oční vady. Žalobce byl před zákrokem žalovanou v dostatečném rozsahu informován a poučen o odstraňovaných vadách, o metodě, která bude k odstranění vady použita i o možných komplikacích, poučení mělo jen drobné nedostatky, které však nejsou natolik významné, aby bylo možno učinit závěr o porušení povinnosti žalovanou. Žalobce dal písemný souhlas se zákrokem, před operací byl poučen písemně i ústně. Zákrok byl proveden lege artis, žalovaná žádnou svou povinnost neporušila, provedla to, co po ní žalobce žádal. Dva měsíce po operaci byl stav žalobce v pořádku. Při kontrole v roce 2015 byla zjištěna 100% zraková ostrost.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce na zaplacení částky 100 000 Kč podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen (§100 – 110 obč. zák.), neboť zákrok byl proveden dne 29. 3. 2012, následující den počala běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku, která uplynula dne 27. 3. 2015, přitom změna žaloby byla soudu doručena až 14. 9. 2015. Námitku promlčení neshledal rozpornou s dobrými mravy. K požadavku na poskytnutí omluvy odvolací soud uvedl, že promlčení nepodléhá, že však postup žalované při provádění zákroku byl lege artis, jak bylo zjištěno ze znaleckých posudků, žalovaná tedy žádnou právní povinnost neporušila, přičemž omluva se měla vázat k původně uplatněnému nároku z titulu vadně provedeného lékařského zákroku, nevztahovala se k tvrzené absenci informovaného souhlasu. Důvod k poskytnutí omluvy tak není dán. Odvolací soud ke znění omluvy uvedl, že i kdyby nárok žalobce byl důvodný, nemohlo by být jeho požadavku na poskytnutí omluvy vyhověno též proto, že požadovaná omluva je formulována vágně a nemohla by tak plnit požadované satisfakční účinky.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to pouze ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy, a ve výrocích o nákladech řízení. Dovolatel vytýkal soudu nesprávné posouzení otázky, zda změna žalobních tvrzení se vztahovala toliko k nároku na zadostiučinění v penězích, či i k nároku na omluvu, a otázky, zda vágnost formulace omluvy je důvodem pro zamítnutí žaloby. Namítal, že se soud při řešení těchto otázek odchýlil od rozhodovací praxe, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, podle nějž o změnu žaloby jde rovněž v případě, kdy žalobce požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 154/93, které se týká neurčitosti žalobního petitu. Dovolatel napadl též závěr odvolacího soudu, že při lege artis provedeném zákroku nenastupuje právní odpovědnost. Podle dovolatele, i když žalovaná postupovala při zákroku lege artis, absentoval-li informovaný souhlas, má žalobce též nárok na morální satisfakci. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013. Naposledy dovolatel namítal překvapivost rozhodnutí, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, a to pro vágnost formulace omluvy a promlčení finanční satisfakce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v napadené části zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí, k této námitce dovolací soud uvádí, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zabýval se námitkou promlčení, kterou vznesla žalovaná již před soudem prvního stupně, a žalobce se při jednání před soudem prvního stupně k této námitce vyjádřil. Jestliže pak odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně (i když soud prvního stupně závěr o promlčení nároku v rozhodnutí explicitně nevyjádřil, je zřejmé, že nárok nepovažoval za promlčený, jestliže se dále zabýval jeho důvodností) považoval nárok žalobce za promlčený, nelze z uvedeného důvodu považovat jeho rozhodnutí za překvapivé. Ani závěr o vágnosti omluvy nemůže činit rozhodnutí překvapivým, neboť tento názor vyslovil odvolací soud nad rámec podstatného závěru o neexistenci porušení právní povinnosti žalovanou jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Tato námitka žalobce tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně omluvy, na závěru, že nárok žalobce není důvodný, protože žalovaná při provedení lékařského zákroku neporušila žádnou svou povinnost, její postup byl lege artis. Nad rámec uvedeného závěru konstatoval, že i kdyby tomu tak nebylo, ani pak by žalobce nemohl být úspěšný proto, že znění omluvy bylo formulováno příliš vágně, a nemůže tak plnit požadované satisfakční účinky. Jestliže dovolatel napadá nesprávné právní posouzení otázky obsahové stránky omluvy, resp. nesprávně zvolený postup soudu (zamítnutí žaloby namísto výzvy podle §43 o. s. ř.), aniž by zpochybnil závěr soudu o lege artis provedeném zákroku, nemůže tato dovolací námitka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud pouze dodává, že je rozdíl mezi situací, kdy je žalobní petit nevykonatelný a žaloba neprojednatelná, a situací, kdy žalobcem požadovaná forma (resp. též obsah) zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, resp. postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout, postup podle §43 o. s. ř. není namístě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2058/2010).
Dovolatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, v němž se soud zabýval otázkou odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví (podle §420 a 421a obč. zák.) v případě nedostatečného poučení o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis, a uzavřel, že odpovědnost nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. Uvedený odkaz však není případný, neboť odůvodnění rozhodnutí v napadeném výroku je vybudováno na závěru, že omluva byla požadována za vadně provedený zákrok, nikoli za zákrok provedený bez informovaného souhlasu pacienta, přičemž žalovaná při provedení zákroku žádnou svou povinnost neporušila, zákrok byl proveden lege artis. Napadené rozhodnutí tak nelze považovat za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a ani tato námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Odvolací soud posoudil otázku změny žaloby v souladu s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, v němž Nejvyšší soud řešil, v jakých případech se jedná o změnu žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že žalobce v podání na č. l. 50 požadoval stejnou částku 100 000 Kč, avšak na základě jiného skutkového základu věci, než jak ho vylíčil v původní žalobě, zatímco omluva se váže k původně uplatněnému nároku z titulu vadně provedeného lékařského zákroku, neboť ve vztahu k omluvě ke změně žalobních tvrzení nedošlo (viz podání žalobce na č. l. 50 spisu a rozhodnutí soudu o této procesní otázce na č. l. 57 spisu). Ani pro tento důvod nelze považovat dovolání za přípustné.
Dovolání proti nákladovým výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu