ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2234.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2234/2019-307
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: R. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Andreou Trojanovou, advokátkou se sídlem Hybešova 307, Rosice, proti žalovanému: Myslivecký spolek Přibyslavice-Radoškov, IČO 26619041, se sídlem Sokolská 44, Přibyslavice, zastoupený Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem se sídlem Úvoz 446/118, Brno, o 193.610 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 274/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2018, č. j. 44 Co 579/2018-275, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2018, č. j. 44 Co 579/2018-275, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 2. 2018, č. j. 24 C 274/2015-219, s výjimkou výroku II o zamítnutí žaloby ohledně částky 11.570 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 6. 10. 2015 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 24 C 274/2015-219, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 182.040 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 6. 10. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 11.570 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 6. 10. 2015 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III) a státu (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že žalobce na pozemcích v katastrálním území XY, které obhospodařuje a které jsou současně součástí honitby užívané žalovaným, pěstoval v roce 2015 řepku ozimou, jejíž porost byl ve dnech 5. až 7. 6. 2015 poškozen černou zvěří. V návaznosti na tuto skutečnost oznámil žalobce dopisem ze dne 23. 6. 2015 žalovanému vznik škody a následně, po sklizni, vyčíslil dopisem dne 30. 7. 2015 škodu částkou 246.905 Kč s odkazem na znalecký posudek Ing. Kružíka (v řízení jím byl proveden důkaz jako listinou a Ing. Kružík byl vyslechnut jako svědek). Podle znaleckého posudku doc. Ing. J. Kamlera, Ph.D., (předložil jej žalovaný) však vznikla za celé vegetační období roku 2015 (až do sklizně dne 21. 7. 2015) na pozemcích žalobce v důsledku působení černé zvěře škoda 152.241,50 Kč, přičemž za období od 5. 6. 2015 do 7. 6. 2015 mohla škoda vzniknout jen v rozsahu odpovídajícím částce 27.403,42 Kč. Soudem následně ustanovený znalec Ing. Ladislav Navrátil po zohlednění dalších relevantních faktorů působících na celkový výnos řepky na daném stanovišti vyčíslil výši škody způsobené černou zvěří za celé vegetační období roku 2015 částkou 182.040 Kč. Soud konstatoval, že podle znaleckých vyjádření nelze žádným způsobem zjistit a vypočítat, zda ke zjištěné škodě došlo v období od 5. do 7. 6. 2015, nebo v průběhu celého vegetačního období, přičemž podle svědeckých výpovědí se lze přiklonit k tomu, že škoda vznikla v uvedeném krátkém období. Jelikož žalobce při uplatňování svého nároku zachoval prekluzivní lhůtu ve smyslu §55 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále též jen „zákon o myslivosti“), měl soud jeho nárok na náhradu škody ve výši stanovené posledním znaleckým posudkem za důvodný a tuto částku žalovanému přisoudil společně s úrokem z prodlení od data následujícího po marném uplynutí šedesátidenní zákonné lhůty k náhradě způsobené škody od jejího uplatnění u žalovaného, ohledně zbytku žalované částky žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 44 Co 579/2018-275, rozsudek soudu prvního v napadených výrocích I, III a IV potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud měl skutkový stav za dostatečně objasněný soudem prvního stupně, jenž současně vyslovil i správné právní závěry. Vztáhl-li přitom znalec Ing. Navrátil rozsah škod k celému vegetačnímu období, činil tak s ohledem na to, že je posuzoval zpětně po jeho skončení, tj. až k okamžiku sklizně, neboť rozsah škody již nelze stanovit ke konkrétnímu okamžiku. Nebylo tak na místě v tomto jeho znalecký posudek doplňovat. Netvrdil-li a neprokazoval-li žalovaný vznik škody dalšími vlivy mimo žalobcem uváděné působení černé zvěře ve dnech od 5. do 7. 6. 2015, je zřejmé, že rozsah škody za celé vegetační období odpovídá rozsahu škody za uvedený časový interval. Závěry znalce lze mít současně za dostatečně podložené a souladné s provedeným dokazováním, z nějž vyplynulo, že k poškození mělo dojít především v důsledku poválení a pošlapání porostu na značné ploše, nikoliv pouze okusem. Žalobce současně prováděl v souladu s §53 zákona o myslivosti dostatečná opatření k předcházení vzniku škod a ani z tohoto důvodu mu tak nelze upírat nárok na náhradu vzniklé škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 972/2012, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 346/2012. Dovolatel míní, že soudy obou stupňů v rozporu s těmito rozsudky dovodily, že žalobce je oprávněn nárokovat náhradu škody vzniklé působením zvěře v průběhu celého vegetačního období, ačkoli byla prokázána pouze jedna škodní událost, která objektivně nemohla takový rozsah škody způsobit, jak vyplynulo ze znaleckého posudku doc. Kamlera. Závěr o vzniku škody ve výši 182.040 Kč v důsledku pouhého třídenního působení černé zvěře představuje extrémní nesoulad provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem a vymyká se i logice věci, neboť stádo prasat schopné za tři dny napáchat takové škody by nepochybně pokračovalo ve své činnosti i další dny a zničilo by úrodu v celé oblasti. Odvolací soud nezohlednil ani zákonnou prekluzivní lhůtu a související prevenční povinnost zemědělce, tak jak jsou akcentovány ve shora odkazovaných rozhodnutích. Nemožnost zjistit, kdy reálně škody na pozemcích vznikly, nelze klást k tíži žalovanému, neboť je naopak zákonnou povinností žalobce prokázat dobu škodní události a její rozsah. Konstatování, že nebyl prokázán vznik škody mimo zmíněné období tří dnů, nadto nezohledňuje výpověď jednoho ze svědků, podle níž se zde divoká prasata zdržovala i mimo uváděný termín. Škody na pozemcích evidentně vznikaly po celé vegetační období, žalobce měl na jejich vznik patřičně reagovat a uplatňovat je vůči žalovanému, což však neučinil, a nemůže tak nárokovat škodu v přisouzeném rozsahu bez ohledu na zákonem stanovenou prekluzivní lhůtu. Odvolací soud dále chybně hodnotil výpovědi žalobce, jeho manželky a kamaráda, jakož i znalce Ing. Kružíka a naopak zcela upozadil výpověď znalce doc. Kamlera, který potvrdil, že ke vzniku škod docházelo postupně. K pochybení ostatně došlo již při vadném zadání posudku soudem prvního stupně, podle nějž měl znalec určit výši škody vzniklé za celé vegetační období roku 2015, a nikoliv za tři dny trvající škodnou událost, z čehož je patrné, že již zadání znaleckého posudku popírá zákonnou úpravu uplatňování nároků na náhradu škody a rozhodnutí vycházející z posudku na základě něj vypracovaného je rozporné s hmotným právem. Za chybný a vymykající se judikatuře Nejvyššího soudu (a to konkrétně jeho rozhodnutím ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, a ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1990/2016) označil dovolatel dále způsob stanovení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, jelikož odvolací soud vycházel při stanovení tarifní hodnoty z částky žalobou uplatněné, a nikoli přisouzené. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání označil právní závěry soudů obou stupňů za správné, souladné s judikaturou a náležitě skutkově podložené a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto a žalovanému byla uložena povinnost nahradit mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné (§237 o. s. ř.) pro posouzení právní otázky včasnosti uplatnění nároku na náhradu škody podle §55 zákona o myslivosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §55 odst. 1 písm. a) zákona o myslivosti nárok na náhradu škody způsobené zvěří musí poškozený u uživatele honitby uplatnit u škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení současně s uplatněním nároku na náhradu škody způsobené zvěří vyčíslí poškozený výši škody. Na polních plodinách a zemědělských porostech, u nichž lze vyčíslit škodu teprve v době sklizně, ji poškozený vyčíslí do 15 dnů po provedené sklizni.
Podle odstavce 4 věty první tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené zvěří zaniká, nebyl-li poškozeným uplatněn ve lhůtách uvedených v odstavcích 1 až 3.
Citované ustanovení představuje specifickou úpravu způsobu uplatnění nároku na náhradu škody způsobené zvěří u uživatele honitby. Jeho podstatou je prekluze práva (zánik, k němuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti), nedodržel-li poškozený ve stanovených lhůtách předepsaný postup a neučinil-li odpovídající úkony k uplatnění nároku. Prekluze je poměrně výjimečně užívaný právní institut, který v daných souvislostech odpovídá přísně konstruované odpovědnosti uživatele honitby za škodu, jejíž vznik nemá možnost výrazněji ovlivnit. Tato odpovědnost je objektivní (bez ohledu na zavinění) a vzhledem k absenci tzv. liberačních důvodů je odpovědností absolutní. Je proto namístě striktní úpravou způsobu uplatnění nároku vytvořit podmínky k tomu, aby takto přísně pojatá odpovědnost byla kompenzována zvýšenými požadavky na poškozeného, který uplatňuje nárok na náhradu škody (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 972/2012, publikovaný pod C 14073 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Podle výslovného znění §55 odstavce 4, věty první zákona o myslivosti má prekluzivní účinek marné uplynutí každé ze lhůt upravených zákonem. Prvotní podmínkou k odvrácení prekluze je, aby poškozený uplatnil vůči odpovědné osobě požadavek na náhradu škody způsobené zvěří na polních plodinách. Pro tento úkon stanoví zákon lhůtu dvaceti dnů ode dne, kdy škoda vznikla (§55 odst. 1 zákona o myslivosti). Ohledně počátku běhu prekluzivní doby je třeba ne zcela jasnou dikci zákona vyložit tak, že vznikem škody se zde míní škodní událost, tedy každé jednotlivé zjistitelné a doložitelné škodlivé působení zvěře na zemědělské pozemky, polní plodiny a zemědělské porosty, od níž počíná běžet lhůta k uplatnění nároku u uživatele honitby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, publikovaný pod č. 8/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 346/2012, Soubor C 12515). Tato fáze má tzv. notifikační charakter, neboť slouží zejména k ověření mechanismu škodlivého působení zvěře a k závěru, zda je vůbec dán základ odpovědnosti. Proto je nutno tento úkon doplnit o vyčíslení náhrady, v němž poškozený sděluje charakter utrpěných újem a výši požadované částky. Podle toho, zda jde o škodu, která je zjistitelná dříve, než jsou poškozené porosty sklizeny, či nikoliv, rozlišuje se dvojí režim. V případě, že je rozsah škody zřejmý okamžitě, aniž by bylo nutno čekat na dozrání nepoškozených plodin (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), je lhůta pro tento úkon spojena se samotným uplatněním nároku, tj. činí shodně dvacet dní počítaných od téhož okamžiku vzniku škody. Oproti tomu právě pro případy, kdy se poškození plodin v plném rozsahu projeví až poté, co byla provedena jejich sklizeň, tedy jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu, zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008, Soubor C 7218). Není přitom důvodu z těchto pravidel slevit, ani pokud škoda mohla být vyvolána opakujícími se škodními událostmi či pokud je s přihlédnutím k rozloze pozemků či klimatickým podmínkám zjištění jednotlivých škodních událostí obtížné (viz opět rozsudek sp. zn. 25 Cdo 972/2012).
Z uvedeného se podává, že základním předpokladem pro to, aby bylo možné vyhovět požadavku na náhradu zvěří způsobené škody vůči uživateli honitby, je zachování dvacetidenní prekluzivní lhůty, v níž byl ve vztahu ke každému jednotlivému škodlivému působení zvěře uplatněn nárok vůči uživateli honitby, kterému tak byla dána možnost ověřit si rozhodné skutečnosti a reagovat na ně. Ve vztahu k takto náležitě notifikované škodné události pak je následně možné vyčíslit výši škody, jež má právě v této škodné události svůj původ, a to v daném případě s ohledem na povahu porostů a způsob jejich poškození v posuzované věci patrně ve lhůtě patnácti dnů po sklizni. Není určující, jakým konkrétním způsobem k poškození došlo, zda okusem či též poválením a rozdupáním zvěří, ani to, jaká celková škoda na porostech byla v daném vegetačním období zjištěna, ale to, zda kompenzovaný rozsah destruktivního působení na porost odpovídá notifikované škodní události. Jednalo-li by se o následky poškození v důsledku jiné škodní události, bylo by pak ve vztahu k nim třeba posuzovat zachování zákonných prekluzivních lhůt samostatně. Byť může být působení zvěře dlouhodobé a setrvale se projevující bez výrazných odmlk či změn, znamenal by opačný přístup, že jediná notifikovaná škodní událost by pokrývala celé vegetační období, čímž by byl popřen požadavek postupného zachycování stavu a rozsahu poškozených plodin a tím i smysl a účel této přísné objektivní odpovědnosti.
Odvolací soud měl za oprávněný požadavek žalobce na náhradu škody ve výši vyčíslené za celé vegetační období, aniž by se důsledně zabýval tím, zda škoda v celém požadovaném rozsahu měla svůj původ v řádně oznámené škodní události ve dnech od 5. 6. 2015 do 7. 6. 2015 a zda znalcem stanovená suma odpovídá v plné výši neprekludovanému právu. Vzhledem k podobným vyjádřením všech znalců, že nelze jednoznačně a přesně určit jednotlivá období, v nichž škoda vznikala, odvolací soud přistoupil k jisté paušalizaci problému, aniž zohlednil, že znalec doc. Kamler byl schopen poměrně exaktního znaleckého odhadu narůstání rozsahu škody, neboť odlišil období před notifikovanou škodní událostí, její třídenní průběh a období následné. I když jistě nemůže jít o zcela přesná data, mohou nepochybně posloužit ke strukturalizované úvaze soudu, do jakých období byl vznik celkové škody rozložen. Nelze současně přehlédnout, že znalec doc. Kamler jednoznačně vyloučil možnost vzniku celé škody pouze za dobu tří dnů a datoval prvotní škodní působení již k začátku měsíce května, tedy do doby, od níž k okamžiku notifikace marně uplynula prekluzivní lhůta. Dovolatel správně poukazuje, že soud prvního stupně v zadání posudku Ing. Navrátilovi výslovně znalce instruoval, aby časová rozlišení vzniku či narůstání škody neprováděl, čímž se ovšem připravil o možnost náležitého skutkového zjištění potřebného ke správnému právnímu posouzení otázky prekluze části uplatněného nároku. Jestliže odvolací soud tento stav akceptoval a vyšel z posudku Ing. Navrátila, aniž se pokusil dosáhnout potřebného rozlišení časových období alespoň úvahou podle §136 o. s. ř. (měl k tomu podklad v posudku doc. Kamlera), jsou jeho závěry rozporné s citovanými ustanoveními zákona o myslivosti a jejich judikaturním výkladem. Naznačuje-li současně odvolací soud, že právě okolnost, že k vyčíslení výše škody může dojít až po sklizni, by měla být důvodem, proč by neměla být rozlišována škoda vzniklá v důsledku řádně ohlášené škodní události a škoda vzniklá v důsledku jiných škodných událostí či působením jiných činitelů, pomíjí i tímto argumentem výše rozebírané zákonné předpoklady uplatnění nároku podle §55 zákona o myslivosti.
Současně je třeba připomenout, že v civilním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 7, sešit 7, ročník 1998, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 114/2008, Soubor C 9023). Důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných podle hmotného práva pro existenci žalovaného nároku, tak jak byly popsány výše, včetně řádné notifikace škodné události, od níž se odvíjí žalovaný nárok, tedy tíží žalobce. I pokud by žalovaný svými tvrzeními a důkazními návrhy přesvědčivě nevyvracel důvodnost žalovaného nároku (např. nedokládal vznik škody mimo označené období či z jiných příčin, jak mu vytknul odvolací soud), nemůže tím být bez dalšího kompenzováno nesplnění důkazní povinnosti žalobce. Pokud okolnost, že žalovaným nebyly náležitě prokázány jiné příčiny vzniku škody, pokládal odvolací soud za přesvědčivý argument pro závěr, že předmětné poškození porostu řepky na pozemcích žalobce má svůj původ v notifikované škodné události, aniž by současně důsledně sledoval unesení důkazního břemene ohledně všech rozhodných skutečností žalobcem, lze mít i v tomto jeho právní posouzení za nesprávné (k otázce posouzení, kdo je nositelem důkazního břemene, jako otázce právní viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu pochybení při hodnocení důkazů, zpochybňuje tak správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a neformuluje tím způsobilý dovolací důvod, neboť podle §241a o. s. ř. není Nejvyšší soud jako instance toliko přezkumná, a nikoliv nalézací oprávněn revidovat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jelikož však zadání znaleckého posudku odráželo právní náhled soudů nižších stupňů, jenž již v souladu s výše uvedeným jako správný neobstojí, lze mít námitku dovolatele v tomto směru v podstatě za vypořádanou v předchozích odstavcích, neboť shora uvedeným právním závěrům by měl soud přizpůsobit též okruh zjišťovaných skutečností, a potažmo tak i provádění dokazování.
K námitce proti způsobu stanovení tarifní hodnoty při výpočtu odměny zástupce žalovaného odvolacím soudem, je třeba předně uvést, že podle účinné úpravy dovolacího řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení [viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a ke zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu je v této věci přistupováno s ohledem na akcesorickou povahu výroků o náhradě nákladů řízení (viz dále). Lze nicméně upozornit, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně přiklonil k tomu, že základem pro určení výše náhrady nákladů řízení ve věcech, v nichž rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku nebo úvaze soudu a je postupováno podle §142 odst. 3 o. s. ř., je částka přisouzená, a nikoliv obnos požadovaný žalobou (krom rozhodnutí odkazovaných dovolatelem viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2651/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2478/2016).
S ohledem na to, že odvolací soud posoudil rozhodnou právní otázku uplatnění nároku na náhradu škody podle §55 zákona o myslivosti nesprávně, je dovolací důvod uplatněný žalovaným naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), a to včetně závislého nákladového výroku (§243 odst. 2 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v tomu odpovídajícím rozsahu též rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Podle §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu