ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2353.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2353/2019-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. L. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem se sídlem Žitavského 496, Praha 5, proti žalovanému: M. F. , státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - západ, s adresou pro doručování Krajské státní zastupitelství v Praze, Husova 11, Praha 1, zastoupený JUDr. Petrem Šustkem, Ph. D., advokátem se sídlem Veleslavínova 3, Praha 1, o 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 114/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 22 Co 11/2019-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 22 Co 11/2019-77, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 10. 2018, č. j. 28 C 114/2018-43, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jeho osobnosti v rámci trestního stíhání ve výši 1.000.000 Kč a ušlého zisku ve výši 500.000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný vykonával dozorovou činnost jako státní zástupce v trestním řízení vedeném proti žalobci a provedl v něm několik procesních úkonů. Podle odvolacího soudu tím žalovaný nijak nevybočil z mezí trestního řízení, tj. nedopustil se tzv. excesu z výkonu služebních povinností, a neodpovídá proto žalobci za tvrzené újmy. V úvahu by tak přicházela pouze odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, ovšem žalovaný není v takovém sporu osobou pasivně legitimovanou, i kdyby soud došel případně k závěru, že jeho jednání v rámci trestního řízení bylo nezákonné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že závisí na vyřešení čtyř otázek procesního práva: 1) za jakých podmínek může soud odmítnout provedení jakýchkoli důkazů ve vztahu k prokazování možného excesu státního zaměstnance, 2) zda je odůvodnění neprovedení žádných důkazů v napadeném rozhodnutí dostatečně přesvědčivé, 3) zda má soud ve vztahu k účastníkům poučovací povinnost k doplnění skutkových tvrzení tak, aby bylo skutkově možné jednání podřadit pod příslušnou právní normu, a 4) zda oba soudy splnily poučovací povinnost. V dovolání dále vymezuje, co se rozumí pod excesem zaměstnance, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a též na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14 ). Ačkoliv žalobce v dovolání uvádí celkem čtyři otázky, na nichž podle jeho názoru stojí rozhodnutí odvolacího soudu a které byly řešeny nesprávně, podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř. nevymezuje, což ohledně třetí a čtvrté otázky brání v pokračování dovolacího řízení, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci uvedené zákonné náležitosti není možno posoudit přípustnost dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Snad jen ve vztahu k prvním dvěma otázkám lze z obsahu podání dovodit, že vytýká odvolacímu soudu rozpor s judikaturou Ústavního soudu v otázce neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů a nedostatečnosti odůvodnění tohoto postupu v rozsudku. I když právní otázka předložená k přezkumu dovolacímu soudu může být i otázkou procesní, z dovolání je zřejmé, že směřuje k revizi skutkového stavu, o nějž opřel odvolací soud svůj závěr, že žalovaný při výkonu pravomocí státního zástupce v trestní věci žalobce sledoval v místní, časové a především věcné souvislosti plnění úkolů státního zastupitelství, nikoliv zájmy vlastní, které by představovaly tzv. exces a zakládaly jeho vlastní odpovědnost za tvrzené újmy. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy, potažmo že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jeho názoru vyplývají z provedených důkazů, případně měly být zjištěny z důkazů dalších, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolací námitka, že soud nedostatečně odůvodnil, proč neprovedl další žalobcem navržené důkazy, představuje námitku vad řízení. Těmito otázkami se dovolací soud nemůže samostatně zabývat, nýbrž k nim může přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Vzhledem k odkazu dovolatele na judikaturu Ústavního soudu lze doplnit, že o tzv. opomenutých důkazech lze hovořit pouze tehdy, odmítne-li soud akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, popřípadě se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádá. Jedná se o takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. O vznesených důkazních návrzích má soud povinnost nejen rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že další důkazy navrhované žalobcem neprovedl vzhledem k právnímu posouzení sporu. Z protokolu o jednání vyplývá, že zamítnutí těchto důkazních návrhů bylo odůvodněno během jednání, ačkoliv obsah odůvodnění zaznamenán nebyl. Odvolací soud pak zrekapituloval skutková zjištění a na jejich základě uvedl, že rozsáhlejší znalost skutkového stavu nebyla potřebná a tím ani provedení dalších důkazů, neboť z již provedených důkazů je zřejmé, že žalovaný svým postupem jasně sledoval účel trestního řízení, tudíž z jeho strany nemohlo jít o exces. Pokud soud prvního stupně a posléze soud odvolací vyhověly požadavku §157 odst. 2 o. s. ř. a odůvodnily neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů takovým způsobem, ze kterého lze seznat, proč tak učinily, nelze uvažovat, že by bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Dovolání je tedy ohledně řešení těchto otázek nepřípustné.
Napadá-li žalobce výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu