ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2382.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2382/2019-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně: Česká republika – Nejvyšší kontrolní úřad, IČO 49370227, se sídlem Jankovcova 1518/2, 170 04 Praha 7, zastoupená JUDr. Jaromírem Kovaříkem, advokátem se sídlem Chlumova 256/10, 130 00 Praha 3, proti žalované: KRNEPO s.r.o., IČO 45310904, se sídlem Poděbradská 508/12, 190 00 Praha 9, zastoupená JUDr. Vítem Nevařilem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1, o 157 304,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 456/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. 30 Co 383/2018-167, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Kovaříka.
Stručně Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná podala dovolání proti rozsudku ze dne 22. 1. 2019, č. j. 30 Co 383/2018-167, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 7. 2018, č. j. 67 C 456/2016-130, ve vyhovujícím výroku o věci samé, kterým soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 157 304,58 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výši náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování o výslechy navrhovaných svědků se ztotožnil i s jeho právním posouzením. Uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu na vozidle žalobkyně, neboť bylo prokázáno, že během pravidelné prohlídky v servisu žalované, s největší pravděpodobností při výměně vodního čerpadla, došlo k vniknutí cizího kovového předmětu do spalovacího prostoru válce motoru a v důsledku toho k poškození motoru vozidla, přičemž nebylo prokázáno, že žalovaná, při předání vozidla žalobkyni po servisní prohlídce, ji informovala o tom, že vozidlo nelze používat. Opravou poškozeného motoru pak nebylo předmětné vozidlo zhodnoceno.
Dovolatelka namítá extrémní rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním, jakož i logickou rozpornost ve skutkových závěrech soudů obou stupňů a tím i nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Spatřuje dále odklon rozhodnutí odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 5173/2015) i Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 1902/13) v posouzení otázky obecné ceny vozidla a v závěru, že žalovaná nevyrozuměla žalobkyni (prostřednictvím jejího zaměstnance), že vozidlo vykazuje vady, pro které není provozuschopné (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 766/2003). Pochybení spatřuje i v tom, že nebyla soudem vyzvána k doplnění či upřesnění svých tvrzení. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku a soudům obou stupňů vytýká neprovedení navrhovaného revizního znaleckého posudku.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. Vázán důvody, jež žalovaná v dovolání vymezila (tzv. kvalitativní rozsah dovolání podle §242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), uzavřel, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná odpovídá za škodu, spočívající v nákladech, jež žalobkyně musela vynaložit na opravu vozidla, neboť při servisní opravě u žalované se do válce motoru dostalo cizí těleso, což bylo příčinou zničení motoru. Námitky dovolatelky tento právní závěr o odpovědnosti za škodu nezpochybňují, když podstatou a obsahem dovolání jsou námitky proti hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku, odvolacím soudem a proti zjištěnému skutkovému stavu. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17) a nejde ani o otázku doposud dovolacím soudem neřešenou. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá ani řešení hmotněprávní otázky, zda dojde-li výměnou či opravou části jinak nepoškozené věci ke zvýšení její technické a obecné ceny jako celku, je škůdce povinen nahradit poškozenému celou nebo přiměřeně sníženou částku, kterou na opravu nebo výměnu věci vydal, ani pro řešení otázky, zda byl pokyn daný zaměstnanci žalobkyně důvodem pro zproštění žalované odpovědnosti za způsobenou škodu, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž skutkově uzavřel, že ke zvýšení obecné ceny vozidla opravou motoru nedošlo a nebylo prokázáno, že by žalovaná při převzetí vozidla po servisní kontrole žalobkyni informovala o tom, že je nepojízdné. Nebyl tedy důvod, aby se řešením předestřených otázek odvolací soud zabýval.
Námitky nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů obou stupňů, nezadání revizního znaleckého posudku či absence poučení stran doplnění či upřesnění tvrzení žalované, představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
Napadá-li pak dovolatelka výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výroky o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto směru objektivně přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se výroku o nákladech řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Lze shrnout, že z uvedených důvodů není dovolání žalované podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu