ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2412.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2412/2017-408
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: P. J. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti žalovanému: J. V. , advokát se sídlem XY, zastoupený Mgr. Martinou Ešnerovou, advokátkou se sídlem tamtéž, o 3.150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 34/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 11 Cmo 73/2013-317, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, č. j. 11 Cmo 73/2013-317, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, č. j. 28 Cm 34/2011-228, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, č. j. 28 Cm 34/2011-228, zamítl žalobu o zaplacení 3.150.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody způsobené výkonem advokacie ze strany žalovaného, který měl způsobit škodu tím, že právní předchůdkyni žalobce doporučil uzavřít dohodu o narovnání o vyplacení ceny zástavy v žalované výši do konkursní podstaty, ačkoliv v době uzavírání této dohody (21. 3. 2007) již bylo zástavní právo k předmětnému pozemku z katastru nemovitostí vymazáno. Soud vyšel ze zjištění, že dne 22. 7. 1992 byla mezi Komerční bankou jako zástavním věřitelem a státním podnikem Mikrotechna jako zástavcem k zajištění úvěrů v celkové výši přes 105 milionů Kčs uzavřena zástavní smlouva k nemovitostem v kat. území XY, která byla dne 3. 8. 1992 registrována státním notářstvím. Smlouva se týkala mimo jiné pozemku parc. č. XY, jenž byl ještě v říjnu téhož roku rozdělen na pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY. Pozemek parc. č. XY získala podle smlouvy o převzetí dluhu ze dne 25. 8. 1994 společnost Mikrotechna, s. r. o., přičemž související úvěry od Komerční banky převzala Konsolidační banka Praha. Ta pak dne 12. 9. 1994 vydala prohlášení, v němž potvrdila zánik zástavního práva vůči Mikrotechně, s. r. o., a zmocnila tuto společnost k podání návrhu na jeho výmaz. Pozemek parc. č. XY nabyla společnost Tizia spol. s r. o. (právní předchůdkyně žalobce) od společnosti PMVP, spol. s r. o., kupní smlouvou ze dne 30. 5. 2003, v níž prodávající uvedla, že na pozemku neváznou žádné dluhy, věcná břemena, zástavní práva ani jiné právní vady. K danému pozemku ale mělo být na základě rozhodnutí ze dne 16. 11. 2004 evidováno zástavní právo vzniklé na základě smlouvy ze dne 22. 7. 1992. Návrh na jeho výmaz ohledně pozemku parc. č. XY podala společnost Mikrotechna, s. r. o., dne 14. 4. 2006, přičemž ve vztahu k pozemku parc. č. XY uvedla, že zástavní právo nebude uplatňovat, neboť k němu ani nebylo evidováno. V roce 2007 správce konkursní podstaty úpadce MICRONA TÝN a. s., jednoho z právních nástupců státního podniku Mikrotechna Modřany, vyzval právní předchůdkyni žalobce, nechť buď do konkursní podstaty vyplatí pohledávku zajištěnou zástavním právem k pozemku parc. č. XY, anebo složí cenu zastavené nemovité věci. Na základě právní rady žalovaného uzavřela dne 21. 3. 2007 společnost Tizia spol. s r. o. se správcem konkursní podstaty dohodu o narovnání, podle níž poté do konkursní podstaty uhradila cenu pozemku zjištěnou znaleckým posudkem ve výši 3.150.000 Kč. Žádosti o kompenzaci byly odmítnuty jak společností PMVP, spol. s r. o., tak Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním, vůči němuž byla neúspěšná i žaloba o náhradu vzniklé škody. Soud dospěl k závěru, že smlouva o převzetí dluhu ze dne 25. 8. 1994 se na pozemek parc. č. XY nevztahovala, a na jejím základě tak nemohlo dojít k zániku zástavního práva. Jestliže Konsolidační banka Praha v prohlášení uvádí, že jej vůči danému pozemku neuplatňuje, není to synonymem slova „vzdává se“, a nejde tedy o vzdání se zástavního práva, které by vedlo k jeho zániku. V důsledku toho, že jiný způsob zániku zástavního práva nebyl k předmětnému pozemku v řízení tvrzen ani dokazován, nelze dospět k závěru, že ke dni 21. 3. 2007 zástavní právo k tomuto pozemku neexistovalo. Z tohoto důvodu nelze uzavřít, že pokud by společnost Tizia spol. s r. o. jeho cenu neuhradila a domáhala se jeho vyloučení z konkursní podstaty, mohla by být v daném řízení úspěšná. Soud proto žalobu zamítl s tím, že není prokázáno, že by žalovaný advokát svým jednáním v rámci právního poradenství způsobil ve smyslu §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), právní předchůdkyni žalobce škodu.
Usnesení ze dne 23. 1. 2014, č. j. 11 Cmo 73/2013-264, jímž Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 3412/2014-321, a věc mu byla se závazným právním názorem ohledně posuzování působnosti zástavního práva vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyložil, že při posouzení, zda zástavní právo vázlo na předmětném pozemku (v době, kdy právní předchůdkyně žalobce vyplatila na radu žalovaného jeho obvyklou cenu do konkursní podstaty úpadce MICRONA Týn a. s.), nebylo významné jen to, zda, kdy a proč bylo zástavní právo z katastru nemovitostí „odstraněno“ nebo do katastru nemovitostí „znovu zapsáno“, ale především to, zda zástavní právo opravdu zaniklo, popřípadě zda nepůsobilo proti vlastníkům, kteří po zřízení zástavního práva smluvně nabyli zástavu. K tomu mohlo dojít i tím, že OASA TRADING, spol. s r.o., při koupi pozemku nemohla o předmětném zástavním právu vědět, tedy proti ní zástavní právo nemohlo ve smyslu ustanovení §151d odst. 2 obč. zák. působit, ledaže by se o zástavním právu dozvěděla nebo musela dozvědět jinak; v případě, že by zástavní právo nepůsobilo vůči této společnosti, nemohlo působit ani proti právní předchůdkyni žalobce, která předmětný pozemek koupila smlouvou ze dne 30. 5. 2003. V takovém případě by rada poskytnutá žalovaným způsobila škodu ve výši nedůvodně uhrazené částky do konkursní podstaty úpadce.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 11 Cmo 73/2013-317, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že pro právní posouzení věci není rozhodné, zda na předmětném pozemku v okamžiku uzavření dohody o narovnání existovalo zástavní právo, resp. působilo vůči jeho právní předchůdkyni, protože předmětem řízení je nárok na náhradu škody vzniklé z tvrzeného porušení povinností žalovaného při výkonu advokacie. Z tohoto hlediska je významné zjištění, že žalovaný poskytoval právní předchůdkyni žalobce právní rady na základě smlouvy o poskytování právních služeb, přičemž podstatou smlouvy mandátního typu není dosažení určitého výsledku, ale činnost mandatáře sama, z čehož plyne, že nedojde-li k dosažení mandantem chtěného výsledku, není to samo o sobě porušením povinností mandatáře. Proto také pro posouzení porušení povinností advokáta při poskytování právních služeb ve formě vyslovení určitého právního názoru není rozhodující dosažení určitého výsledku z hlediska záměrů klienta. Významné je ve smyslu ustanovení §16 zákona o advokacii to, v čem žalobce shledává neodbornou, nečestnou, nesvědomitou či ledabylou činnost žalovaného advokáta, přičemž v projednávané věci mělo takové porušení povinností spočívat v tom, že žalovaný před doporučením uzavřít dohodu o narovnání neověřil stav zápisu v katastru nemovitostí, resp. o tomto stavu neinformoval právní předchůdkyni žalobce a správce konkursní podstaty. Stav zápisu zástavního práva má však jen evidenční charakter, takže jeho případné neověření by nebylo neodborným postupem, navíc v řízení byl prokázán opak. Nelze ani přehlédnout, že žalovaný poskytoval právní služby za situace, kdy dané zástavní právo mělo vzniknout téměř 15 let předtím, v překotné době ekonomických a společenských změn, při nichž došlo nejen k znejisťujícím legislativním změnám, ale také ke katastrálnímu dělení, opakovanému právnímu nástupnictví a právním transformacím dotčených subjektů. Vzhledem ke skutkové a právní spornosti celé věci tak obsah právního názoru žalovaného na právní kvalitu daného pozemku a doporučení určitého postupu nemůže představovat porušení jeho povinností při výkonu advokacie.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že samotná složitost věci nemůže při objektivní odpovědnosti advokáta naplnit liberační důvod podle §24 odst. 4 zákona o advokacii. Odborné pomoci advokáta je totiž klientovi zapotřebí právě ve skutkově i právně složitých věcech, jako tomu bylo i v daném případě. Je také významné, že se odvolací soud řádně nezabýval otázkou působení zástavního práva k předmětnému pozemku. Jestliže by se řídil závazným právním názorem dovolacího soudu, obsaženým v usnesení sp. zn. 21 Cdo 3412/2014, musel by dovodit, že vůči právní předchůdkyni žalobce zástavní právo nepůsobilo, správci konkursní podstaty proto nebylo nutné ničeho platit, a došlo-li na základě nesprávného doporučení žalovaného k uzavření dohody o narovnání, majetek právní předchůdkyně žalobce se neoprávněně zmenšil o žalovanou částku. Dovolatel též namítá, že odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, stanovil-li jejich výši analogicky podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ačkoli odvolací řízení bylo zahájeno až po jejím zrušení Ústavním soudem, takže bylo třeba aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout, protože žalobcem tvrzený liberační důvod, spočívající ve složitosti dané věci, není v rozhodnutí odvolacího soudu vůbec obsažen. Připomíná také, že jím doporučené řešení tehdejší situace vyplývalo z ekonomického uvážení celé věci žalobcem, který na předmětném pozemku v kat. území XY realizoval investiční plán v objemu okolo 120 milionů Kč. Byli si tehdy vědomi obrany, kterou bylo možné proti výzvě správce konkursní podstaty uplatnit, ale pro spornost daného nároku bylo uzavření dohody o narovnání plně v zájmu žalobce, přičemž tato varianta umožnila konečné řešení věci bez dlouhých a nákladných sporů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 o. s. ř., a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014, a podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do doby uzavření dohody o narovnání, tedy do 31. 8. 2009, tj. před novelou provedenou zákonem č. 219/2009 Sb. (dále opět jen „zákon o advokacii“).
Podle §16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Podle §24 odst. 1 zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie; za škodu takto způsobenou zaměstnaným advokátem odpovídá klientovi zaměstnavatel advokáta, a to i v případě uvedeném v §15b. Advokát odpovídá za škodu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li škoda způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jiným jeho zaměstnancem než zaměstnaným advokátem; odpovědnost těchto osob za škodu způsobenou zaměstnavateli podle zvláštních právních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení advokát nebo společnost se odpovědnosti podle odstavců 1 a 2 zprostí, prokáží-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikován pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor”).
Je pravdou, že smlouva o právní pomoci mezi advokátem a klientem je tzv. smlouvou mandátní, jejímž obsahem není primárně dosažení určitého výsledku, nýbrž zajištění smluvené činnosti ze strany mandatáře ve prospěch mandanta. Tento obecný závěr je však zjednodušující, pokud jde o konkrétní situaci v projednávané věci, kde podstatou požadavku na poskytnutí právní pomoci v situaci, že právní předchůdkyně žalobce byla vyzvána k úhradě peněz do konkursní podstaty na základě zástavního práva, bylo odborné posouzení, zda tu takové zástavní právo je, zda vůči ní působí a zda z něj plyne povinnost plnění požadovaná správcem konkursní podstaty. Nelze tedy povinnost žalovaného advokáta omezit jen na činnost spojenou s řešením těchto otázek, nýbrž i na kvalifikovanou radu, jak v dané situaci postupovat. Z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu je tedy rozhodující, zda jím poskytnutá rada, aby klientka plnila do konkursní podstaty, byla řádným výkonem advokacie a zda případná nesprávnost rady vedla ke vzniku škody. Druhá z těchto otázek musí být zodpovězena kladně za předpokladu, že zástavní právo vůči právní předchůdkyni žalobce nepůsobilo, neboť pak by plnění částky 3.150.000 Kč nebylo podloženo zástavním právem a ona by plnila, ač k tomu nebyla povinna.
Odvolací soud tuto otázku neřešil, neboť dovodil, že není splněna podmínka pochybení při výkonu advokacie jednak z důvodu, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce o neověření stavu zápisu v katastru nemovitostí žalovaným, jednak proto, že pro zjevnou skutkovou a právní spornost celé záležitosti v překotné době ekonomických a společenských přeměn a masivní privatizace státního majetku nelze mít doporučení žalovaného za nečestné, nesvědomité, neodborné či ledabylé.
První z těchto důvodů neobstojí již jen proto, že stav v katastru nemovitostí nebyl významný pro závěr, zda vůči právní předchůdkyni žalobce působí zástavní právo, jak vyložil dovolací soud v usnesení sp. zn. 21 Cdo 3412/2014. Ohledně druhého závěru odvolací soud ve velmi obecné rovině postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Splnění podmínky, že nešlo o řádný výkon advokacie z hlediska §16 zákona o advokacii, totiž z povahy věci (z podstaty poskytování právních služeb) musí být podloženo úvahou, zda advokát jako právní profesionál při poskytování právních služeb klientovi dostál povinnosti postupovat s náležitou odbornou péčí. Nesprávný výkon advokacie je tedy třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut), a tím, kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011, Soubor C 12274). Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná nebo je nižšími soudy určitým způsobem již vyřešena, předjímal její budoucí řešení v judikatuře vyšších soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C 10101, či obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, Soubor C 14288).
Odvolací soud ovšem svůj závěr postavil pouze na velmi obecné úvaze o složitosti případu a komplikovaných poměrech dané doby, aniž konkrétně vyložil, zda a k jakým závěrům ohledně působení zástavního práva dospěla právní praxe v době právní pomoci a zda a nakolik s ní byla žalovaným poskytnutá rada v souladu. Jedině takovým konkrétním porovnáním lze dospět k závěru, zda právní služba žalovaného splnila požadavky kladené na advokáta ustanovením §16 ve vztahu k §24 zákona o advokacii. Tvrzení, že ze strany žalovaného nešlo o jednání neodborné, není opřeno o žádné (pro posouzení odpovědnosti žalovaného) relevantní zjištění, vyjma poměrně vágního poukazu na překotnou dobu ekonomických a společenských změn. Tato okolnost je pro posouzení věci podstatnější tím spíše, že dovolací soud již ve svém předchozím usnesení ze dne 16. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 3412/2014-321, pro závěr, zda došlo k zániku zástavního práva, resp. zda působilo i vůči nabyvatelům předmětného pozemku par. č. 265/8 v kat. úz. XY, poskytl jasná vodítka, kterými se však odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci samé dále nezabýval.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody zrušení platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v otázce existence a účinku zástavního práva pak zůstává závazným i právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 3412/2014-321. Soud v dalším řízení znovu posoudí podmínky odpovědnosti žalovaného advokáta za škodu a vyřeší otázku účinku zástavního práva na právní předchůdkyni žalobce, aby mohl dovodit, zda poskytnutá rada objektivně vzato odpovídala tehdejším právním poměrům. V případě, že by šlo o nesprávnou radu, musí být závěr o tom, že žalovaný přesto nepochybil při výkonu advokacie, podložen rozborem vývoje právní problematiky a soudní judikatury v době poskytnutí rady. Soud se bude zabývat i tvrzením žalovaného, obsaženým již ve vyjádření k žalobě dne 17. 8. 2011, že bez ohledu na pochybnosti o existenci zástavního práva měl důvod radit klientce, aby provedla platbu, neboť to bylo praktické a ekonomické vzhledem k plánované velké investici na pozemku, ve srovnání s jejíž výší byla sporná úhrada žalované částky výhodná. Odpovědnost advokáta za škodu totiž nemusí nastoupit ani v případě, že v zájmu klienta a na jeho pokyn po patřičném poučení zvolil z více možných postupů ten, který v důsledku okolností, které advokát nemohl předem vědět ani ovlivnit, nevedl k úspěchu či v konečném důsledku přinesl újmu (srov. obdobně rozsudek NS ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1734/2016, řešící volbu procesní strategie v soudním sporu).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu