ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2434.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2434/2019-673
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) T. H. , narozený XY, bytem XY, a b) S. H. , narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Ludvíkem Novotným, advokátem se sídlem Václavské náměstí 76, 561 51 Letohrad, proti žalované: ZEOS, s.r.o. , IČO 48150754, se sídlem Prostřední Lipka 126, 561 69 Králíky, zastoupená Mgr. Martinem Mačkou, advokátem se sídlem Husova 774, 562 01 Ústí nad Orlicí, o zdržení se imisí a náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 145/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2018, č. j. 22 Co 205/2018-591, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Martina Mačky.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2018, č. j. 22 Co 205/2018-591, není přípustné podle §237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka promlčení byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Dovolatelé se po částečném zpětvzetí a změně žaloby podané dne 1. 8. 2013 domáhali uložení povinnosti žalované zdržet se obtěžování žalobců imisemi - pevnými a tekutými odpady vznikajícími při provozu zemědělských staveb, a pastvou hospodářských zvířat, obojí na pozemcích v blízkosti nemovitostí žalobců v XY, jakož i stanovení povinnosti žalované provést opatření k zajištění kvality vody pro pitné účely ve studni žalobců nebo opatřit pro žalobce náhradní zdroj pitné vody a nebude-li to možné, poskytnout žalobcům jednorázovou náhradu odpovídající snížení hodnoty jejich nemovitého majetku ve výši 350 000 Kč. Soud prvního stupně podle §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), ve spojení s §154 odst. 1 a 159a o. s. ř., dovodil nedostatek aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na zdržení se imisí, neboť v průběhu řízení převedli vlastnictví k předmětným nemovitostem v XY na třetí osobu, která do řízení nevstoupila. Ohledně nároku na náhradu škody, která měla žalobcům vzniknout tím, že žalovaná svou provozní činností způsobila zhoršení jakosti vody v jejich studni a v důsledku toho i snížení hodnoty jejich nemovitostí, soud dovodil promlčení nároku v subjektivní i objektivní promlčecí době podle §106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť již v roce 2002 žalobci věděli, že voda ve studni není pitná a kdo za škodu odpovídá, a minimálně od roku 2007 jim bylo známo, že vodu nelze používat ani jako užitkovou; tyto skutečnosti žalobci sami od počátku tvrdili. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a rozsudek potvrdil s tím, že další žalobci vznesený nárok na náhradu nákladů nutných k obstarání balené pitné vody, jakož i nákladů na praní a koupání u syna a dcery za dobu do července 2017, nebyl předmětem řízení.
V dovolání žalobci opakují argumentaci, kterou uplatnili již v řízení před odvolacím soudem a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001 a 25 Cdo 2782/2013 odvolacímu soudu vytýkají, že skutkový závěr o tom, že žalobci se nejpozději v roce 2007 dozvěděli o znečištění vody v jejich studni, není podložen důkazy. Své přesvědčení o znečištění vody i jeho příčině opírali žalobci o pouhé domněnky, jež neměli objektivním způsobem podloženy a teprve po doručení prvních protokolů o zkoušce kvality vody v roce 2013 zjistili rozsah znečištění vody a získali tak odborný podklad pro závěr o pravděpodobné příčině znečištění. Promlčecí doba tak počala běžet nejdříve dnem 15. 7. 2013 a k promlčení jejich nároku do dne podání žaloby nemohlo dojít. Navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Námitky dovolatelů, že nalézací soudy učinily nesprávný skutkový závěr ohledně okamžiku, kdy se žalobci dozvěděli o tom, že voda ve studni není pitná a posléze ani užitková a že původcem znečištění je žalovaný, postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
K dovolacím námitkám směřujícím k posouzení otázky promlčení, tedy k tomu, že až do seznámení se se závěry protokolů o zkouškách vody, vypracovaných v roce 2013 akreditovanou laboratoří, neměli k dispozici žádný odborný podklad prokazující zavinění žalované, lze poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž škoda spočívající ve snížení hodnoty nemovitého majetku následkem zhoršení jakosti vody, a v důsledku toho i nárok na její náhradu, vzniká poškozenému v okamžiku zhoršení jakosti vody, jímž je její kvalitativní změna, chemické, biologické nebo mechanické znečištění, které neumožňuje použití vody k účelu, pro který byl její odběr vodohospodářským orgánem povolen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99). Jestliže tedy nejpozději v roce 2007 došlo ke zhoršení kvality vody ve studni žalobců natolik, že ji, jak sami tvrdili, již nemohli používat ani jako užitkovou, vznikla jim tím nejpozději v té době škoda a současně začala běžet tříletá objektivní promlčecí doba (§106 odst. 2 obč. zák.), jež do podání žaloby (1. 8. 2013) marně uplynula. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Za situace, že dovoláním nebyl úspěšně zpochybněn závěr o promlčení nároku v objektivní promlčecí době, otázka běhu subjektivní promlčecí doby je pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu bez významu, neboť skončí-li běh kterékoli promlčecí doby (subjektivní nebo objektivní), právo se promlčí bez ohledu na to, že druhá promlčecí doba ještě neskončila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, usnesení ze dne 12. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1082/2013, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014).
Napadají-li dovolatelé rozhodnutí v nákladových výrocích, není proti těmto výrokům dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu