ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3804.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 3804/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. P. T., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1844/28, proti žalovanému Doc. Ing. J. L., CSc., zastoupenému Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Zborovská 620/47, o 323.951,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 220/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č.j. 11 Co 437/2011-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 323.951,50 Kč s příslušenstvím způsobené mu vypracováním chybného znaleckého posudku žalovaným. Žalobci, jako akcionáři společnosti IRIDIUM INVEST a.s., bylo v souvislosti s přechodem jeho akcií na hlavního akcionáře podle §183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 28. 9. 2005 (dále jen „obch. zák.“), poskytnuto protiplnění ve výši určené znaleckým posudkem žalovaného. Škoda spočívá v rozdílu mezi plněním reálně vyplaceným žalobci na základě znaleckého posudku a skutečnou hodnotou jím vlastněných akcií.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č.j. 11 Co 437/2011-192, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2011, č.j. 6 C 220/2010-87, kterým byla žaloba zamítnuta, dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Došel k závěru, že žalovaným vznesená námitka promlčení je důvodná. Konstatoval, že ke stavení běhu promlčecí lhůty po dobu trvání trestního řízení proti žalovanému nedošlo, když žalobce v rámci trestního oznámení uvedl, že se připojuje k řízení jako poškozený a uplatňuje náhradu škody v zatím neurčené výši. Takové uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení není uplatněním řádným, neboť neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši. V otázce uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí lhůty se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) počala běžet dne 26. 4. 2006, kdy se žalobce dozvěděl o škodě, jakož i o škůdci, a to poté, co mu byl předložen znalecký posudek a byl sepsán protokol o předání a převzetí akcií. Nedošlo-li k jejímu stavení, uplynula dne 26. 4. 2008. Objektivní tříletá promlčecí lhůta podle §106 odst. 3 obč. zák. počala běžet dne 23. 10. 2005, měsíc od zveřejnění zápisu do obchodního rejstříku - v den, kdy vlastnictví akcií žalobce přešlo na hlavního akcionáře podle §183l obch. zák. Uplynula dne 23. 10. 2008. V daném případě se neuplatní desetiletá objektivní promlčecí lhůta, jelikož se žalobci nepodařilo prokázat úmyslné jednání žalovaného. Navrhované vypracování revizního znaleckého posudku je z tohoto pohledu nadbytečné, neboť se nejedná o důkaz způsobilý prokázat úmysl žalovaného. Jelikož žaloba byla podána až dne 15. 9. 2009, je nárok žalobce promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a otázky délky objektivní promlčecí lhůty. Namítá, že dodnes nezná ani přibližně rozsah škody, protože nemá k dispozici podklady, z nichž by alespoň orientačně rozsah škody určil. Odvolací soud tedy otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005), a dovolání je proto přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Dále namítá, že odvolací soud rezignoval na vlastní posouzení úmyslu žalovaného, pokud vycházel pouze ze závěrů předchozího trestního řízení, čímž chybně posoudil délku objektivní promlčecí lhůty. K prokázání úmyslu žalovaného vyhotovit vadný posudek měl sloužit žalobcem navržený důkaz – oponentní posudek, který však soud neprovedl pro nadbytečnost. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II. bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou v dané věci splněny, neboť řešení právní otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby v této věci byla rozhodná právní otázka posouzena jinak.
Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované tamtéž pod č. 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2445, a také žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005).
Odvolací soud proto v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovodil, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty není podstatná vědomost poškozeného - žalobce o přesné výši způsobené škody, ale postačuje přibližný odhad, který si na základě mu známých rozhodujících skutkových okolností mohl učinit již dne 26. 4. 2006 po seznámení se s předmětným znaleckým posudkem. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku. Nelze přisvědčit argumentaci žalobce, že subjektivní promlčecí lhůta stále běžet nepočala, neboť dosud nezná ani přibližný rozsah škody. Taková argumentace je ve zjevném logickém rozporu se skutečností, že se žalobce domáhá žalobou u soudu konkrétní vyčíslené částky jako náhrady škody.
Pokud pak žalobce napadá závěr odvolacího soudu o délce objektivní promlčecí lhůty s ohledem na neprokázání úmyslného jednání žalovaného, směřují jeho námitky proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, a nejsou tudíž přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Především však za situace, že dovoláním nebylo úspěšně zpochybněn závěr o promlčení nároku v subjektivní promlčecí době, otázka běhu objektivní promlčecí doby je pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu bez významu, neboť skončí-li běh kterékoli promlčecí doby (subjektivní nebo objektivní), právo se promlčí bez ohledu na to, že druhá promlčecí doba ještě neskončila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002)
Nejvyšší soud tedy dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu