ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2477.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2477/2018-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou se sídlem tř. Míru 450, Pardubice, proti žalované: Fakultní nemocnice Hradec Králové , IČO 00179906, se sídlem Sokolská 581, Hradec Králové, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: DIRECT pojišťovna a.s. , IČO 25073958, se sídlem Nové sady 996/25, Brno, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, advokátem se sídlem U Průhonu 1589/13a, Praha 7, o 1 340 086 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 350/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2018, č. j. 24 Co 301/2017-555, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 24 Co 301/2017-555, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2017, č. j. 20 C 350/2015-505, jímž soud zamítl žalobu o zaplacení 1 340 086 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu tak, že žalovanému ani státu vůči žalobci nepřiznal právo na jejich náhradu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, že žalobce se dne 28. 11. 2013 podrobil u žalované ambulantnímu lékařskému zákroku na levém oku, po němž prodělal na témže oku zánět (keratitidu). Hlavní příčinou zhoršení zrakové ostrosti na levém oku žalobce je zkalení rohovky v důsledku špatného a nepředvídatelného zhojení tkáně po lékařském zákroku, příčinou není následně prodělaný zánět. Žalobce byl před zákrokem žalovanou v dostatečném rozsahu informován a poučen o rizicích zákroku, v informovaném souhlasu podepsaném žalobcem je uvedeno, že progrese onemocnění rohovky (keratokon) po zákroku je velmi vzácná a v ojedinělých případech se může stát, že vidění po operaci bude o „jeden až dva řádky horší“. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobce podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť postup žalované při zákroku byl lege artis, mezi poškozením zraku žalobce a postupem žalované před zákrokem, při něm a při pooperační péči není příčinná souvislost, a není ani dána odpovědnost žalované jako poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví pro případ nedostatečného poučení pacienta o možných rizicích zákroku. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2015.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním a vytýkal soudu nesprávné posouzení odpovědnosti žalované za škodu na zdraví žalobce. Namítal, že odvolací soud učinil nesprávný závěr o existenci informovaného souhlasu pacienta, resp. o poučení žalované jako poskytovatele zdravotní péče o rizicích zákroku, kterému se podrobil žalobce, tento závěr považoval za rozporný s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1381/2015. Nesouhlasil se závěry znaleckého posudku a vytýkal soudu, že neustanovil znalce k vypracování revizního znaleckého posudku. Dále namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v překvapivosti rozhodnutí. Byla-li jeho žaloba zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, mělo tomu předcházet poučení podle §118a o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje napadené rozhodnutí za správné, navrhla dovolání zamítnout. Shodné stanovisko zaujal i vedlejší účastník na straně žalované.
Nejvyšší soud, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li žalobce překvapivost rozhodnutí a nedostatek poučení podle §118 a o. s. ř., čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, k této námitce dovolací soud uvádí, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení nároku žalobce. Skutečnost, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé. Pokud jde o námitku nedostatku poučení, pak není zřejmé, o čem měl být žalobce podle §118a o. s. ř. poučen, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně ani odvolacího soudu nejsou založena na závěru, že žalobce je neúspěšný ve sporu proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Tyto námitky žalobce tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou.
Brojí-li žalobce proti závěrům znaleckého posudku a namítá-li, že nebyl vypracován posudek revizní, postrádají jeho námitky charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. K provádění důkazů považuje dovolací soud za potřebné uvést, že není povinností soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, pokud ve svém rozhodnutí vyloží, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 a též žalobcem uváděný nález sp. zn. IV. ÚS 233/17). V projednávané věci soud vyložil, že znalecký posudek nebylo třeba podrobit reviznímu znaleckému zkoumání, neboť nenastala situace předpokládaná §127 odst. 2 o. s. ř.
Zpochybňoval-li žalobce závěr odvolacího soudu o tom, že hlavní a podstatnou příčinou zhoršení vidění žalobce byl vznik „haze“ rohovky (nepředvídatelná změna v hojení tkáně rohovky), nikoli postup žalované při provádění zákroku, při pooperační péči, příp. při vyšetření po zákroku, i v tomto případě postrádají jeho námitky charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), protože nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, jak již bylo výše řečeno.
Namítal-li žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněného pod č. 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ani tato dovolací námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené judikatury provedení lékařského zákroku bez informovaného souhlasu, tedy rovněž na základě souhlasu, jenž nebyl informovaný, tj. souhlas byl dán, aniž se pacientovi dostalo řádného poučení, je porušením právní povinnosti, a tedy nedovoleným, protiprávním jednáním jakožto jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. Obecně platí, že příčinná souvislost jako předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu je dána, pokud protiprávní úkon (lékařský zákrok vykonaný bez informovaného souhlasu) je vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví, jinými slovy k následku (poškození zdraví) by nedošlo, nebýt příčiny (nedovoleného zákroku). Při posouzení existence příčinné souvislosti mezi nedostatečným poučením a vznikem škody je nutno především vyhodnotit, jakého poučení se pacientovi dostalo, popřípadě mělo dostat. Poučení musí být takové, aby i laik mohl zvážit rizika zákroku a rozhodnout se, zda jej podstoupí či nikoli. Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče v uvedených případech nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněný pod číslem 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5311/2016). V projednávané věci však soudy obou stupňů uzavřely, že lékařskému zákroku předcházelo srozumitelné a dostačující poučení o tom, že se vidění žalobce může po zákroku zhoršit, což se v důsledku změny v hojení tkáně rohovky stalo. Jestliže v poučení chyběla zmínka o možné infekční komplikaci, není podstatné vzhledem k tomu, že uvedená komplikace nebyla příčinou zhoršení vidění žalobce po zákroku. Navíc je prakticky jisté, že by žalobce zákrok podstoupil i v případě, že by v písemném poučení absentovala právě zmínka o možnosti infekční komplikace. Zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá a právní posouzení této otázky odvolacím soudem není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže dospěl na základě skutkových zjištění k závěru, že předpoklady odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví žalobce v důsledku nedostatečného poučení o možných rizicích zákroku splněny nejsou.
Odkazoval-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, není jeho odkaz případný, neboť v žalobcem uváděné věci se jednalo o spor pacienta, který tvrdil, že mu protiprávním jednáním poskytovatele zdravotních služeb vznikla újma a který byl v důkazní nouzi, a na straně druhé stál poskytovatel zdravotních služeb, který porušil svou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci. V takovém případě Ústavní soud uzavřel, že je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opomene-li obecný soud zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene. V projednávané věci však nebylo žádného důvodu zvažovat nutnost obrácení důkazního břemene. Jak již bylo výše řečeno, rozhodnutí soudu prvního stupně ani odvolacího soudu nejsou založena na závěru, že žalobce je neúspěšný ve sporu proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, žalobce se ve sporu nedostal do důkazní nouze v důsledku nedostatečně vedené zdravotnické dokumentace, zamítavé rozhodnutí soudů obou stupňů je vybudováno na závěru, že žalobce byl před zákrokem žalovanou v dostatečném rozsahu informován a poučen o rizicích zákroku, hlavní příčinou zhoršení zrakové ostrosti na levém oku žalobce je zkalení rohovky v důsledku špatného a nepředvídatelného zhojení tkáně po lékařském zákroku, příčinou není následně prodělaný zánět.
V daném případě se tedy o odklon od ustálené rozhodovací praxe nejedná a dovolání žalobce není ani z tohoto hlediska podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu