ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2865.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2865/2018-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: KAROSERIA a. s. , IČO 46347453, se sídlem Heršpická 758/13, Brno, zastoupená JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem Botanická 785/9, Brno, proti žalovanému: statutární město Brno , IČO 44992785, se sídlem úřadu Dominikánské nám. 196/1, Brno, o 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 149/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2018, č. j. 44 Co 469/2015-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že pozemky p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY přešly dle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, z původního státního podniku AVIA na Fond národního majetku, který je následně formou notářského zápisu z 29. 4. 1992 vložil do základního kapitálu dovolatelky. Dne 20. 9. 1995 dovolatelka uzavřela smlouvu o převodu pozemků na CA Leasing s. r. o. Dne 5. 5. 2000 byla společnost CA Leasing s. r. o. vyzvána žalovaným k vydání pozemků s tvrzením, že jde o historické vlastnictví obce, a dne 30. 5. 2002 došlo k souhlasnému prohlášení společnosti CA Leasing s. r. o. a žalovaného o vlastnictví žalovaného k pozemkům a zároveň k uzavření kupní smlouvy o převodu předmětných pozemků na CA Leasing s. r. o. Dne 4. 4. 2003 byla společností CA Leasing s. r. o. podána žaloba proti dovolatelce o zaplacení 4.500.000 Kč s příslušenstvím (vratka části kupní ceny), které bylo soudy pravomocně vyhověno (uložení povinnosti dovolatelce k úhradě 4.500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 2. 2. 2001 do zaplacení). Z rozhodnutí soudů vyplývalo i skutkové zjištění, že poté, co společnost CA Leasing s. r. o. obdržela od žalovaného výzvu k vydání pozemků, vyzvala dovolatelku podáním ze dne 5. 12. 2000 k narovnání, což dovolatelka odmítla přípisem z 20. 12. 2000, a přípisem z 16. 1. 2001 vyzvala dovolatelku k vrácení kupní ceny s tvrzením neplatnosti smlouvy z 20. 9. 1995. Uplatněným nárokem v projednávané věci je škoda v podobě části úroků z prodlení, které dovolatelka zaplatila společnosti CA Leasing s. r. o. na základě výše zmíněných soudních rozhodnutí. Škoda přitom měla dle dovolatelky vzniknout tím, že žalovaný porušil svoji povinnost vyplývající z §8 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 28. 6. 2012, dle kterého byly obce povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle zák. č. 172/1991 Sb. učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný není odpovědný za škodu, neboť mezi vznikem škody na straně dovolatelky a protiprávním úkonem žalovaného není příčinná souvislost. Jediným důvodem, proč dovolatelce vznikla povinnost k úhradě úroků z prodlení, byla její neochota plnit svůj dluh včas, tedy její vlastní chování, na které žalovaný neměl žádný vliv. Změnil proto rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit dovolatelce 2.000.000 Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl.
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky porušení povinnosti žalovaného, přičemž v ní spatřuje otázku dovolacím soudem doposud neřešenou. Namítá, že žalovaný porušil právní povinnost vyplývající z §8 zák. č. 172/1991 Sb. a cituje judikaturu Ústavního soudu, dle které je předmětnou povinnost obcí třeba chápat jako vyvážení dynamiky právních vztahů, zohledňující jejich vývoj a důsledky po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. To znamená, že nepřihlásila-li se obec o svůj majetek kvalifikovaným způsobem popsaným v citovaném ustanovení, je třeba v duchu zásady vigilantibus iura zohlednit časový faktor a chránit práva třetích osob, nabytá v mezidobí v dobré víře. Za rozporné s konstantní judikaturou dovolacího soudu pak považuje posouzení otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem. Dovolatelka sice odmítala zaplatit svůj dluh, nicméně tak činila na základě odůvodněného přesvědčení o promlčení nároku společnosti CA Leasing s. r. o., který sice později jako promlčený shledán nebyl, nicméně stalo se tak zcela nepředvídatelným způsobem. Část odpovědnosti tak dle dovolatelky leží i na žalovaném, neboť špatnou interpretaci práva jí nelze bez dalšího přičítat k tíži. Má za to, že prvotní příčinou pro vznik škody bylo právě jednání žalovaného, který neplnil svou zákonnou povinnost, a právě dlouhodobé porušování zákona z jeho strany vedlo ke vzniku dalších škod v budoucnu. Nebýt žalovaného, nedošlo by vůbec ke sporu o vlastnické právo a vlastnické vztahy by se nemusely vypořádávat dohodou o narovnání. V porušení povinnosti žalovaného tak dovolatelka spatřuje jednu z příčin vzniku škody, přičemž se dle ní jedná o příčinu podstatnou.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozhodné otázce příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby tato právní otázka byla za daných skutkových okolností posouzena jinak; ostatní dovolatelem formulované otázky nejsou pro posouzení věci významné a nezakládají přípustnost dovolání.
K otázce existence příčinné souvislosti je třeba říci, že dovolatelkou uplatněné námitky vesměs nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž zpochybňují hodnocení důkazů soudem a správnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že jediným důvodem, proč dovolatelce vznikla povinnost k úhradě úroků z prodlení, byla její neochota plnit dluh včas, tedy její vlastní chování, na které žalovaný neměl žádný vliv, a že mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání v této souvislosti vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatelka nesouhlasí.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou. V řízení se zjišťuje, zda protiprávní jednání škůdce a vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 5514). V tomto směru odvolací soud nepochybil.
Jestliže je v dané věci vyloučena příčinná souvislost, je nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami k posouzení protiprávnosti jednání žalovaného, neboť k závěru o nedůvodnosti žaloby a jejímu zamítnutí postačuje již absence byť jen jediné z kumulativně vyžadovaných podmínek odpovědnosti (srov. obecně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pro poměry sporů o náhradu škody např. usnesení téhož soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 131/2015; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2377/15).
Jelikož dovolatelkou uplatněné námitky nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu