ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3465.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3465/2019-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: L. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Křížkovy schody 67, Mladá Boleslav, proti žalované: P. M. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Annou Burdovou, advokátkou se sídlem Rohanské nábřeží 7, Praha 8 – Karlín, o 960.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 336/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 25 Co 103/2019-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 25 Co 103/2019-52, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 2019, č. j. 16 C 336/2018-33, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 960.000 Kč s úrokem z prodlení, neboť není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud svůj rozsudek ve sporu o náhradu škody způsobené odcizením peněz založil na závěru, že se žalobce o tvrzené újmě dozvěděl nejpozději v dubnu 2015, od tohoto data počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu §629 ve spojení s §620 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), která uplynula před podáním žaloby dne 24. 10. 2018, a z důvodu promlčení tak nelze žalobě vyhovět. Žalovanou vznesená námitka promlčení přitom není v rozporu s dobrými mravy, a to ani s ohledem na to, že mezi účastníky je příbuzenský vztah strýce a neteře, neboť rodinné vazby nebránily žalobci podat již dříve na žalovanou trestní oznámení právě pro odcizení žalované částky.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na doposud neřešené právní otázce „kdy počne běžet subjektivní promlčecí doba ohledně povědomí věřitele, respektive poškozeného o výši škody a kdo za ni odpovídá.“ Zvolená formulace je předně poněkud nejasná, neboť promlčecí doba může běžet ohledně práva, nikoliv však skutečnosti jako je povědomí poškozeného. Otázka vymykající se systému, logice a terminologii právního řádu ze své podstaty nemůže být otázkou, na níž by napadené mohlo záviset a jež by mohla ovlivnit správnost posouzení věci, již z tohoto důvodu tak neobstojí jako otázka ve smyslu §237 o. s. ř. Měl-li dovolatel uvedenou formulací na mysli okolnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody, pak je v obecné rovině řešení této otázky zjevné již ze samotného textu zákona – viz §620 odst. 1 o. z.; i to vylučuje, aby z takové otázky mohla být dovozována přípustnost dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2180/2018), přičemž dovolatel nepoukazuje na žádný nejasný aspekt spojený s aplikací či interpretací odkazovaného ustanovení, k němuž by se Nejvyšší soud mohl po právní stránce vyslovit. Popisuje-li dovolatel v této souvislosti skutkové okolnosti, z nichž podle něj vyplývá, že se o odcizení peněz žalovanou dozvěděl až v roce 2017, nenastiňuje tím právní otázku, kterou by měl dovolací soud posuzovat, ale brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (dovolací přezkum může být otevřen pouze pro otázky právní, nikoliv skutkové - viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel má dále za to, že soudy nesprávně přihlédly k žalovanou vznesené námitce promlčení, byť právo vznést tuto námitku jí mělo být s ohledem na rodinné vazby upřeno. Vzhledem k tomu, že otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod C 3761, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3816/2008). Námitka rozporu s dobrými mravy proto zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř., až na výjimečné případy, zejména pokud by ji soud posoudil ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2177/2014). Dovolatel však svými výhradami na takovouto výjimečnost nepoukazuje a své výtky v tomto směru opět zakládá pouze na vlastním vylíčení skutkových okolností a interpretaci jejich významu.
Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost rozsudku, poukazuje tak na vadu řízení, k níž by ovšem dovolací soud mohl v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné; tak tomu však v posuzované věci není. Nadto lze dodat, že tato výtka je lichá, neboť odvolací soud objasnil svůj náhled na věc, aniž by jeho srozumitelnosti bylo na újmu, že jej vyjádřil částečně též odkazem na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016). Namítaná nepřezkoumatelnost výpočtu náhrady nákladů řízení se pak týká části rozhodnutí, ve vztahu k níž je dovolací přezkum vyloučen ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu