ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1353.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1353/2016-612
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. M. , zastoupené JUDr. Danielem Burgetem, advokátem se sídlem v Brně, Bartošova 1830/3, proti žalovanému K. M. , zastoupenému JUDr. Tomášem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 244/53, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 366/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2015, č. j. 19 C 546/2014-576, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 25 603,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Tomáše Hrdličky, advokáta se sídlem v Brně, Údolní 244/53.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. 46 C 366/2003-548, vypořádal společné jmění (dále jen „SJM“) účastníků tak, že zastavil řízení ohledně blíže specifikovaných movitých věcí (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal hodnotu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, nacházejícího se na ulici Z. v B.ve výši 1 650 000 Kč a zůstatek na účtu, vedené u ČSOB, a. s. (výrok II.), do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal chatu ve V. K., pozemky, v katastrálním území V. K., a dále podnik žalovaného a zůstatek na účtu (výrok III.), žalovanému uložil povinnost žalobkyni zaplatit na vyrovnání jejího podílu částku 55 542,50 (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V.–VII.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 19 C 546/2014-576, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až VII. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil, pokud „připustil důkazy po koncentračním bodě“. Žalovaný měl důkazy označit na jednání dne 6. 1. 2014, což neučinil. Když soud poučil žalovaného u „několikátého“ jednání dne 28. 3. 2014, že neunáší důkazní břemeno ohledně rozhodných skutečností, nebyl schopen reagovat a důkazy označit ani předložit. Soud mu proto poskytl lhůtu 7 dní. Ačkoliv tyto důkazy byly předloženy po uplynutí lhůty, soud je připustil a navíc nesprávně hodnotil. Tato problematika nebyla dosud v rozhodovací praxi řešena. Odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu navíc neprávně hodnotil závěry z provedeného dokazování, když uzavřel, že peníze na účtech žalovaného byly otce žalovaného a nenáležely tak do SJM. Také porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces, když soudkyně JUDr. Hana Bílá mohla být podjatá pro poměr k právnímu zástupci žalovaného. Odvolací soud rovněž neodůvodnil své rozhodnutí, když pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dále nepostupoval v souladu s rušícím rozhodnutím dovolacího soudu v řešené věci. Dovolatelka uvedla několik rozporů ve výpovědích svědků, na základě kterých nalézací soudy učinily závěry ve vztahu k finančním prostředkům na účtu žalovaného, vedeného u ČSOB, a. s. Soudy pak na základě nepodložených tvrzení žalovaného dospěly k závěru, že „půjčky vložil do podnikání“, naopak on sám v řízení připustil, že půjčky nespadaly do podnikání a žádné půjčky nepotřeboval, když si v roce 2001 vybral asi 1 600 000 Kč pro svou osobní potřebu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nesplňuje formální předpoklady. Žalobkyně ani v dovolání neuvedla žádný důvod přípustnosti dovolání. V podáních žalobkyně se pouze opakují tvrzení, která již v předchozím řízení uplatnila. Námitka podjatosti soudkyně je podána pozdě a neodůvodněně. Rozsudek odvolacího soudu považuje za dostatečně odůvodněný.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V dané věci není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatelka v dovolání nevymezila žádnou právní otázku přípustnosti dovolání, kterou se měl dovolací soud zabývat.
Dovolací argumentace je z převážné části postavená na nepřípustném rozporování skutkového stavu (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), kterým je však dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat. To se týká zejména těch pasáží dovolání, ve kterých dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním týkajícím se peněz na účtu žalovaného vedeného u ČSOB, a. s. a půjček žalovaného, které neměly spadat do jeho podnikání.
Pokud dovolatelka namítá, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v tom, že „nepřistoupil na právní argumentaci žalobce v tom směru, že soud prvního stupně připustil důkazy po koncentračním bodě“ s následným popisem skutkových okolností a hodnotícím soudem, že soud „tyto důkazy navíc flagrantně chybně hodnotil, i když tyto bez důvodných pochybností ničeho neprokázaly“ bez jakékoliv bližší právní argumentace, uplatňuje tím vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Rovněž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Z této části dovolání ostatně není ani patrná právní argumentace, která by měla vymezit případnou důvodnost dovolání, neboť není ani zřejmé, zda by mělo jít o koncentraci podle §118b nebo o důsledky nesplnění výzvy podle §118a odst. 3 o. s. ř. a dovolání v této části ani žádnou právní argumentaci neobsahuje. Jestliže by snad mělo jít o posledně uvedený případ podle poukazu na to, že soud prvního stupně měl vyzvat žalovaného ke splnění jeho důkazní povinnosti v soudem stanovené a poskytnuté lhůtě, přičemž žalovaný na tuto výzvu reagoval až po jejím uplynutí a soud prvního stupně označené důkazy provedl, ani tak by tato námitka nebyla důvodná. Lhůta stanovená v režimu §118a odst. 3 o. s. ř. je zjevně lhůtou soudcovskou, a nikoliv propadnou, s jejímž zmeškáním by byl spojen přímo na základě zákonného ustanovení vliv na právní postavení takového účastníka. V soudní praxi nikdy nepanovaly pochybnosti o tom, že soud může přihlédnout k navrženým důkazům i po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle §118a odst. 3 o. s. ř., jestliže z nedodržení této výzvy nedovodil již jiné procesní důsledky (např. v podobě rozhodnutí ve věci samé, ke kterému došlo dříve, než účastník na uvedenou výzvu skutečně zareagoval).
Namítá-li dále dovolatelka, že rozhodnutí „soudu I. stupně v rozporu s ustálenou judikaturou NSČR právně hodnotil závěry vyplývající z provedeného dokazování“, je v této části dovolání nepřípustné již proto, že není uvedeno, od jaké ustálené judikatury se měly soudy odchýlit a při řešení jaké konkrétní právní otázky. Jestliže tato část dovolání žádnou bližší argumentaci neobsahuje, nezbývá, než učinit závěr, že touto výhradou směřuje dovolatelka k nesouhlasu s provedením hodnocením dokazování, tj. k nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem. Skutkový stav však v dovolacím řízení přezkoumávat nelze a samotný proces hodnocení dokazování nelze napadnout žádným způsobilým dovolacím důvodem.
Jestliže pak dovolatelka v dovolání poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces v průběhu řízení, není dovolacímu soudu vůbec zřejmé, čím by měla být založena v daném ohledu přípustnost dovolání, protože sama dovolatelka výslovně v této části dovolání uvádí, že ani případné porušení tohoto práva není samo o sobě dovolacím důvodem. Naznačuje-li pak případnou vadu řízení, mohl by k ní dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
Pro úplnost pak v této souvislosti dovolací soud uvádí, že námitka podjatosti jako tvrzená zmatečnostní vada není zohlednitelná dovolacím soudem za situace, že není dovolání přípustné.
Pokud dovolatelka namítá, že bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv tím, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný proto, že odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, je věcí individuálního posouzení, zda o nepřezkoumatelné rozhodnutí skutečně jde. Soudní praxe nikdy nepochybovala o tom, že odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět. I zde je dovolání zcela obecné, neboť nepřezkoumatelnost pojí dovolatelka právě a jen s postupem odvolacího soudu, který odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. Uzavřel-li odvolací soud v odůvodnění, že „všechny provedené důkazy soud I. stupně hodnotil jak samostatně, tak i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Učinil náležitá skutková zjištění a vyvodil z nich i správné právní závěry. Své rozhodnutí soud I. stupně podrobně a přiléhavě odůvodnil a se všemi námitkami a tvrzeními žalobkyně se v odůvodnění rozsudku vypořádal. Odvolací soud se se závěry soudu I. stupně ztotožnil a pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně.“, nelze jeho rozhodnutí v žádném ohledu považovat za nepřezkoumatelné jenom pro odkaz na rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu