ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.386.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 386/2018-132
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyň: a) I. S., narozená XY, bytem XY, a b) K. S. , narozená XY, bytem XY, obě zastoupeny Mgr. Ivo Menšíkem, advokátem se sídlem Svobodova 138/5, 128 00 Praha 2, proti žalované: Tulipa Třebešín s.r.o., se sídlem Jankovcova 1037/49, 170 00 Praha 7, IČO: 25709526, zastoupená Mgr. Ladislavem Majerem, advokátem se sídlem Korunní 810/104, 100 00 Praha 10, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Evropská 136/810, 160 00 Praha 6, IČO: 49240480, zastoupená JUDr. Radimem Kroftou, advokátem se sídlem U železné lávky 568/10, 110 00 Praha 1, o 850.002,84 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 596/2014, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, č. j. 22 Co 266/2016-113, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, č. j. 22 Co 266/2016-113, ve výrocích I., III., IV., V. a VI., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 2. 2016, č. j. 10 C 596/2014-53 ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobkyni b), se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 10 C 596/2014-53, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala zaplacení 439 230 Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) 410 772,84 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) uzavřela dne 27. 2. 2012 se žalovanou nájemní smlouvu, na základě níž užívala nebytové prostory ve 4. nadzemním podlaží domu žalované. Obě žalobkyně, které za účelem společného podnikání uzavřely smlouvu o sdružení (§829 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále též jen „obč. zák.“), uskladnily v těchto prostorách své věci. Ve večerních hodinách 24. 9. 2012 zaznamenal zaměstnanec ostrahy domu žalované opakované hlášení protipožárního systému, provedl kontrolu společných prostor, požár nezjistil a věcí se dále nezabýval (neoznámil signalizaci požáru nadřízenému, nájemci prostor ani Hasičskému záchrannému sboru). V noci z 24. na 25. 9. 2012 došlo v nebytových prostorech k požáru, při němž byly zničeny věci ve vlastnictví obou žalobkyň. Bezprostřední příčinou požáru byla nedbalost při kouření neznámé osoby. Soud s odkazem na §415 a §420 obč. zák. dovodil, že žalovaná za škodu neodpovídá, jelikož neporušila žádnou svou právní povinnost, když budova byla řádně pojištěna a zabezpečena 24hodinovou ostrahou, protipožárním a bezpečnostním systémem. Smluvní povinností žalované bylo pojistit budovu, nikoliv předmět nájmu žalobkyně a). S žalobkyní b) pak nebyla žalovaná v žádném právním vztahu a neporušila ani prevenční povinnost, když žalobkyně a) skladovala materiál třetí osoby bez souhlasu žalované.
K odvolání obou žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2017, č. j. 22 Co 266/2016-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, ve vztahu těchto účastnic i vedlejší účastnice změnil nákladové výroky prvoinstančního rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou rozsudek zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že žalovaná porušila smluvní povinnost vůči žalobkyni a) opomenutím řádné reakce na požární alarm, rozsudek ve vztahu těchto účastnic zrušil, neboť je třeba zabývat se mírou spoluúčasti žalobkyně a) na vzniklé škodě. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně b) k podání žaloby, neboť odpovědnost žalované se nevyvozuje z porušení obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák.; žalovaná odpovídá za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti (z nájemní smlouvy). Jestliže žalobkyně b) a žalovaná nebyly v žádném smluvním vztahu, nemohl mezi nimi vzniknout ani vztah odpovědnosti z porušení smlouvy. Za škodu vzniklou žalobkyni b) proto odpovídá pouze žalobkyně a), která na základě smlouvy o sdružení věci převzala a která je jako jediná aktivně legitimována k uplatnění náhrady za jejich zničení.
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a závislé výroky o náhradě nákladů řízení napadla žalobkyně b) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku její aktivní věcné legitimace. Namítá, že žalovaná kromě porušení smluvního závazku porušila také obecnou prevenční povinnost podle ust. §415 obč. zák., to vše bez ohledu na skutečnost, že se v nájemní smlouvě rovněž zavázala žalobkyni a) k provozování protipožárního a bezpečnostního systému. Nebýt porušení povinnosti ostrahy objektu, škoda na majetku žalobkyň by nevznikla. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 253/2001 a 25 Cdo 618/2001 navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v době vzniku požáru se žalobkyně a) nacházela v insolvenčním řízení, ve kterém jako celkovou hodnotu svého majetku uváděla 43.350 Kč, přestože po události nárokovala náhradu škody ve výši 1 595 931 Kč. Navíc tvrzení o údajné škodě vzniklé také žalobkyni b) se poprvé objevilo až dva roky po události v podané žalobě. Jelikož žalobkyně a) neměla souhlas žalované s poskytnutím užívání předmětu nájmu jiné osobě, byly věci žalobkyně b) umístěny v předmětu nájmu neoprávněně. Vzhledem k jeho nepřípustnosti žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně b) v projednávané věci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jak k uzavření smlouvy mezi žalobkyní a) a žalovanou, tak ke vzniku škody žalobkyni b), došlo před 1. 1. 2014.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobkyně b) není aktivně věcně legitimována, neboť mezi ní a žalovanou neexistoval smluvní vztah, a nemohl tak vzniknout ani vztah odpovědnostní. Přehlédl ovšem, že porušení smluvní povinnosti může zakládat i odpovědnost mimosmluvní, která není omezena na strany smluvního vztahu.
Z již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný pod č. 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1920/2014, nebo ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3333/2015) plyne, že poškozený se za účelem prokázání existence protiprávního úkonu může dovolávat porušení smluvní povinnosti, i když není škůdcovým spolukontrahentem (druhou smluvní stranou). Tomu nebrání ani okolnost, že smlouva nezní ve prospěch třetí osoby (poškozeného), postačuje totiž, že závazek, který byl porušen, měl dopad do právní sféry poškozeného. Podstatné je, že byla porušena právní povinnost, která sloužila k ochraně subjektivních práv poškozeného.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalovaná porušila smluvní povinnost vůči žalobkyni a) tím, že neprovozovala řádně protipožární a bezpečností systém a ostrahu objektu. V době vzniku škody měly žalobkyně uzavřenou smlouvu o sdružení za účelem společného podnikání. Z této smlouvy plynula pro žalobkyni a) povinnost uložit věci vlastnicky patřící žalobkyni b) v nebytových prostorách najatých od žalované. Nejde tedy o uložení věcí cizí osoby nebo podnájem, ale o uložení věcí sloužících k podnikání i žalobkyně a). Jelikož při požáru byly zničeny věci vlastnicky patřící žalobkyni b), je žalobkyně b) aktivně legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody, i když nájemní smlouvu sama neuzavřela, neboť porušení smluvní povinnosti žalovanou má dopad do její právní sféry snížením jejího majetku.
Proto, bez ohledu na to, zda by bylo vůbec možno aplikovat na jednání žalované ustanovení §415 obč. zák., je právní názor odvolacího soudu na aktivní věcnou legitimaci žalobkyně b) nesprávný. Jelikož dovolací důvod uplatněný žalobkyní b) je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, pokud se týkalo žalobkyně b) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci samé (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu