ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.438.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 438/2019-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. V. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti žalované Česká republika - Ministerstvo životního prostředí , se sídlem Vršovická 1442/65, Praha, jednajícím prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, se sídlem Příkop 11, Brno, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 103/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2018, č. j. 44 Co 428/2012-524, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobci se domáhali zaplacení 2.391.493 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1993 do zaplacení představující kupní cenu nemovitostí ve výši 1.419.700 Kč a náklady na jejich rekonstrukci ve výši 971.793 Kč nabytých na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1991 od státní organizace Výzkumného ústavu geologického inženýrství (VÚGI), které však následně na základě soudního smíru vydali původnímu vlastníkovi M. P. Po smrti původního žalobce a) L. V. ve sporu pokračuje již pouze žalobkyně.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č. j. 54 C 103/96-212, řízení v části, v níž se žalobci domáhali po žalované České republice náhrady za zhodnocení nemovitostí ve výši 971.793 Kč s příslušenstvím, a dále v části, v níž se žalobci domáhali příslušenství ve výši 16 % úroku z částky 1.419.700 Kč od 1. 11. 1993 do 31. 10. 1997, zastavil (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1.419.700 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na §19 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, dovodil, že nárok vznesený žalobci by měl být v případě jeho oprávněnosti uspokojen z prostředků České republiky, jež zůstala jediným účastníkem řízení, neboť původní první žalovaný – Výzkumný ústav geologického inženýrství, státní podnik v likvidaci, zanikl v průběhu řízení (ke dni 30. 12. 1998) bez právních nástupců. Vyšel ze zjištění, že Česká republika disponovala nemovitostmi - stavbou č. p. XY s pozemkem p. č. XY v k. ú. XY, z titulu (tehdy ničím nezpochybněného) vlastnictví, které nabyla na základě pravomocného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o propadnutí jmění M. P. rozsudkem Lidového trestního soudu v Brně potvrzeného Krajským soudem v Brně dne 22. 12. 1953. Oba uvedené trestní rozsudky však byly po provedené obnově řízení ke dni 23. 3. 1970 v celém rozsahu právoplatně zrušeny, včetně výroku o propadnutí jmění; důsledky původních odsuzujících rozsudků však nebyly následně odstraněny. Předmětné nemovitosti byly Výzkumným ústavem geologického inženýrství převedeny do dispozice žalobců na základě řádně uzavřené kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1991 ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud dospěl k závěru, že druhá žalovaná se bezdůvodně neobohatila, neboť přijala plnění (kupní cenu) na základě platného právního titulu. Pokud žalobci předmětné nemovitosti následně dobrovolně vydali M. P., učinili tak v důsledku jejich svobodného rozhodnutí.
Krajský soud v Brně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 44 Co 428/2012-524, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 1.419.700 Kč od 13. 12. 2007 do 22. 9. 2011, v rozsahu 16 % úroku za dobu od 1. 11. 1997 do 12. 12. 2007 a v rozsahu rozdílu mezi úrokem přiznaným a 16 % úrokem za dobu od 22. 9. 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud připomněl svá předchozí rozhodnutí ve věci, jež byla následně zrušena dovolacím a poté Ústavním soudem, shrnul závěry jednotlivých rozsudků a konstatoval, že žalobci vzali pravomocně zpět žalobu v části nákladů na rekonstrukci ve výši 971.793 Kč, předchozím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 44 Co 428/2012-435, byla žalobcům pravomocně přiznána částka 1.429.700 Kč, a předmětem dalšího řízení tak zůstaly pouze úroky z prodlení a náhrada nákladů řízení. Dále podrobně rozvedl závěry obou nálezů Ústavního soudu, který současně uvedl, že právní zástupce žalobců nezvolil vždy nejvhodnější postupy, pomýlil se v právním hodnocení nároků žalobců, ale i přes kostrbatou konstrukci lze s náležitou mírou empatie dovodit, čeho se žalobci domáhají, a v posledním nálezu nezpochybnil aplikaci §563 obč. zák., podle kterého je dlužník povinen splnit dluh až poté, kdy byl o plnění požádán. Odvolací soud uvedl, že výchozí stanoviska jsou poněkud protichůdná, neboť na jedné straně by nebylo správné, aby právní složitost byla přičtena k tíži žalobců, ale jejich neschopnost pojmenovat a uplatnit řádně svůj nárok nemůže jít na úkor dlužníka. Proto v rámci hledání spravedlivého řešení vzal v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, připomenul, že závěr Ústavního soudu, že spor vyvolal stát a že je třeba ocenit žalobce za jejich postoj, neodpovídá zjištěné realitě, neboť žalobci byli informováni o nároku pana P., a přesto uzavřeli kupní smlouvu v neuvěřitelně krátké době, aby se vyhnuli účinkům již platného zákona o tzv. „velké privatizaci“. Odvolací soud proto uzavřel, že spor vyvolalo jednání obou stran, po uzavření smíru a vydání nemovitosti panu P. měli původní žalobci nárok na vrácení bezdůvodného obohacení dle §457 a 458 obč. zák., který zbytečně „našroubovali“ na odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, ač tato právní konstrukce byla opakovaně soudy odmítnuta. Lze tedy shrnout, že ani původně, ani nyní neměli zpětně původní žalobci v roce 1993 nárok vůči státu, jejž by mohli účinně uplatnit u soudu, výzva z 11. 8. 1993 tedy nemůže mít účinky zamýšlené v §563 obč. zák. Další výzvy k náhradě škody již učiněny nebyly a první uplatnění nároku, které by odpovídalo požadavku určitosti, bylo dne 21. 9. 2011 a první zmínky o jiném náhledu na nárok žalobců obsahovalo dovolání žalobců ze dne 11. 12. 2007. V zájmu spravedlivého řešení proto odvolací soud přiznal žalobcům zákonný úrok z prodlení ke dni 13. 12. 2007, neboť tomuto dni lze přisoudit účinky řádné výzvy k plnění. Obdobně uzavřel v otázce náhrady nákladů řízení, kterou přiznal počínaje dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 7. 2007, neboť by bylo krajně nevyvážené, aby žalovaný hradil náklady těch fází řízení, které i dle výsledku tohoto rozhodnutí nemohla vést k úspěchu žalobců, což aproboval i Ústavní soud.
Proti poslednímu rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně v rozsahu zamítavého výroku II a výroku III o náhradě nákladů řízení. Dovolatelka má za to, že odvolací soud nerespektoval poslední nález Ústavního soudu, pokud jde o úrok z prodlení a náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v libovůli a nezohledňuje kritéria vymezená nálezem Ústavního soudu pro hodnocení účelnosti vynaložených nákladů řízení ani genezi sporu a tápání při právní kvalifikaci nároku ve věci úroků z prodlení. Dle dovolatelky jsou jednotlivé nároky provázány a při respektování zásady iura novit curia musí být žalobkyně plně úspěšná. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil napadené výroky rozsudku odvolacího soudu tak, že přizná žalobkyni úrok z prodlení a plnou náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Jak již bylo předestřeno, jedná se o celkově čtvrté rozhodnutí dovolacího soudu ve věci, v níž již bylo rozhodnuto o základu nároku a předmětem dalšího řízení jsou již jen výše příslušenství a náklady řízení. Ve věci byly vydány dva nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 63/15, jejichž nosnými důvody byly soudy nižších stupňů vázány, stejně jako je jimi vázán i soud dovolací (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR).
V prvním z citovaných nálezů Ústavní soud mj. připomněl, že jednotlivé instrumenty civilního práva se od sebe zejména liší svými funkcemi, účelem použití a účinky. Je pak na vlastníkovi, aby v konkrétní situaci zvolil takové prostředky, které jsou pro ni adekvátní a vyhovující, absentuje-li u vlastníka náležité vzdělání, je namístě, aby se obrátil na osobu odborně znalou, typicky na advokáta. V posuzované věci bylo možné, aby stěžovatelé zvolili takové instrumenty, které bezprostředně reagovaly na situaci vzniklou v důsledku restituce (viz návodné náměty vyplývající z odůvodnění rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelé však tvrdošíjně setrvávali na chybné argumentaci vycházející z přesvědčení o existenci odpovědnostního vztahu mezi nimi a státem, jakožto vrchnostenským subjektem, jehož obsahem by byla povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Přitom v jejich věci (při převodu vlastnického práva) nebylo žádné takové rozhodnutí orgánu veřejné moci vydáno, nešlo ani o úřední postup (je notorietou, že rozhodnutí zakladatele státního podniku o povolení výjimky ze zákazu uzavírat smlouvy o převodu majetku mimo obvyklé hospodaření nemá takovou povahu – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, a ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, uveřejněné pod č. 14/2008 a 73/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), jednalo se o typický soukromoprávní vztah.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vymezil klíčové právní závěry obou nálezů Ústavního soudu, východiska a základní zásady civilního řízení a poté ve smyslu požadavků Ústavního soudu připomněl celou genezi sporu, tedy i skutkové okolnosti, za nichž původní žalobci získali nemovitost, historické konsekvence, z nichž vyplývá, že žalobci byli informováni o nároku původního vlastníka, a přesto uspíšili koupi nemovitostí tak, aby se vyhnuli účinkům zákona o velké privatizaci, a tedy minimálně spoluodpovídají za vznik následného sporu, naopak účast samotného státu na jeho vzniku byla marginální. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, což ostatně nepopírá ani Ústavní soud. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže Ústavní soud aproboval předchozí závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou v důsledku pochybení v procesu privatizace státního podniku VÚGI, při níž likvidátor původní nárok žalobců uznával, avšak VÚGI v roce 1998 neměl v důsledku privatizace finanční prostředky k uspokojení nároku, neobstojí námitka dovolatelky, že účinky výzvy dle §563 obč. zák. mohla mít předžalobní výzva před podáním žaloby v roce 1995, neboť nárok žalobců v té době ani neexistoval. Závěr odvolacího soudu, že obsah dovolání původních žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 44 Co 282/2004-228, obsahoval první zmínku alespoň o základech nároku, jemuž bylo posléze vyhověno, a že tedy ke dni 13. 12. 2007 lze přisoudit účinky řádné výzvy k plnění, od níž se odvíjí počátek prodlení dlužníka, je proto v souladu s judikaturou dovolacího soudu k vymezení procesního nároku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, uveřejněný pod C 1103 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“) a ke stanovení počátku prodlení ve věcech náhrady škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, Soubor C 7825, nebo ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, Soubor C 3452).
Směřuje-li dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017).
Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu