ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.5428.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5428/2017-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: B. L. , narozený XY , bytem XY, zastoupený JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph. D., MBA, advokátem se sídlem Kotlářka 1259/1, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: hlavní město Praha , IČO: 00064581, se sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 00 Praha 1, zastoupený JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Česká pojišťovna a. s ., IČO: 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu škody na zdraví ve výši 385.290 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 35/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 72 Co 505/2016-111, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 10.160 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Olejníčka.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v projednávané věci domáhal zaplacení částky 385.290 Kč s příslušenstvím jako náhrady za ztížení společenského uplatnění spočívajícího v rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, jež vznikla v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 28. 1. 2011.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 72 Co 505/2016-111, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2016, č. j. 27 C 35/2016-66, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení částky 385.290 Kč s příslušenstvím, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 28. 1. 2011 při chůzi po chodníku na ulici Národní v Praze, jenž je ve vlastnictví žalovaného, uklouzl, upadl a utrpěl podvrtnutí pravého kolene. Žalobce již v minulosti (rok 2012) obdržel odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění spočívající ve viklavosti kolenního kloubu. Po úraze začal mít žalobce psychické obtíže, v psychiatrické péči byl od června 2011 pro depresivní poruchu. U žalobce, který byl již od 30. 11. 2010 v invalidním důchodu II. stupně pro neurologické obtíže, bylo posudkem o invaliditě ze dne 16. 11. 2011 zjištěno zhoršení zdraví v důsledku depresivní poruchy středně těžké až těžké intenzity, psychiatrickou diagnózu konstatuje i posudek o invaliditě ze dne 4. 12. 2012, na základě něhož byla žalobci přiznána invalidita III. stupně od 13. 11. 2012 z důvodu psychického onemocnění (těžká depresivní fáze), která byla shledána i v posudku o invaliditě ze dne 19. 12. 2013. Znalec doc. MUDr. Karel Hynek, CSc., ve znaleckém posudku z 15. 5. 2015 uzavřel, že žalobce trpí posttraumatickou stresovou poruchou, jež vznikla v důsledku úrazu z ledna 2011, k ustálení zdravotního stavu došlo před více než rokem. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem prvoinstančního soudu, že nárok žalobce je promlčen podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "obč. zák."), neboť byl v psychiatrické péči již od června 2011, psychické onemocnění žalobce bylo shledáno i v posudcích o invaliditě z let 2011 až 2013 a z toho důvodu byla žalobci od roku 2012 přiznána i invalidita III. stupně. Uzavřel, že nejpozději v roce 2013 došlo k ustálení psychického zdravotního stavu žalobce a jestliže podal žalobu až 3. 2. 2016 (správně 17. 2. 2016), učinil tak po marném uplynutí dvouleté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že nesprávné právní posouzení věci spočívá v nesprávné aplikaci §127 o. s. ř. Zdůraznil, že soud si zásadně odborné otázky nemůže posuzovat sám, ale vyžádá si u orgánu veřejné moci odborné vyjádření, případně ustanoví znalce, a odkázal na zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1981. Odvolací soud si však odbornou otázku, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu žalobce, vyřešil sám, v rozporu s provedeným znaleckým posudkem, který nebyl v řízení zpochybněn. Od tohoto skutkového závěru se pak odvíjelo právní hodnocení odvolacího soudu, že nárok žalobce je promlčen. V soudem citovaných zprávách se hovoří o depresivní poruše středně těžké až těžké intenzity, avšak žalobce požaduje odškodnění za posttraumatickou stresovou poruchu, což je odlišné onemocnění. Pokud v roce 2013 trpěl žalobce jedním psychickým onemocněním, není vyloučeno, aby u něj později vzniklo jiné psychické onemocnění. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje jak s výrokem, tak i s odůvodněním napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci §127 o. s. ř., neboť pominul závěry provedeného znaleckého posudku a sám stanovil, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu žalobce, přestože jde o odbornou otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí, a v důsledku toho posoudil právní otázku promlčení nároku žalobce nesprávně. Prostřednictvím této námitky odvolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu o okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobce. Dovolací přezkum je však ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkové námitky nemohou přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pouze v případě, že soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je uplatněno dovoláním, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). O takový případ se ale v projednávané věci nejedná, neboť odvolací soud skutkový závěr, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo v roce 2013, učinil na základě odborných lékařských posudků o invaliditě, s nimiž není v rozporu ani závěr znalce doc. MUDr. Karla Hynka, CSc., který ve znaleckém posudku v souvislosti s ustálením zdravotního stavu na tyto posudky odkazuje. Soud tedy učinil skutkový závěr v souladu s §132 o. s. ř. při respektování ustanovení §127a o. s. ř.
Namítá-li žalobce, že odvolací soud pominul, že v řízení byl uplatněn nový nárok, neboť se u žalobce rozvinula posttraumatická stresová porucha, což je jiné onemocnění než lékaři dříve shledaná depresivní porucha středně těžké až těžké intenzity, je nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se u žalobce rozvinulo jiné psychické onemocnění než to, pro něž byl od roku 2011 léčen. Znalec MUDr. Hynek s odkazy na lékařské zprávy z let 2011 až 2015 a vlastní vyšetření hodnotí psychické onemocnění žalobce (na rozdíl od předchozích lékařských zpráv s výjimkou zprávy Psychiatrické léčebny Bohnice z října 2012) jako posttraumatickou stresovou poruchu. Stanoví tedy jinou diagnózu pro stejně se projevující psychické onemocnění, kterým žalobce trpěl již od roku 2011, nebyl zasažen jiný orgán ani se u žalobce neprojevily nové zdravotní problémy. Nejedná se tedy o nový následek na zdraví žalobce, který by vznikl v příčinné souvislosti se škodnou událostí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny podmínky uvedené v §237 o. s. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 4. 4. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu