ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1003.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 1003/2019-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce M. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Měrkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19/0, proti žalovanému R. Ž. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14/37, o zaplacení 203.355,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 122 C 38/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2018, č. j. 8 Co 445/2017-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 11.422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubomíra Rokyty, advokáta se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14/37.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2018, č. j. 8 Co 445/2017-169, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2017, č. j. 122 C 38/2016-75, ve znění usnesení ze dne 6. 11. 2017, č. j. 122 C 38/2016-90, jímž zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 203.355,75 Kč spolu s tam specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že mezi účastníky byla dne 31. 10. 2011 platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor na dobu určitou od 1. 11. 2011 do 31. 10. 2014, avšak uplatněný nárok na nájemné za období od srpna 2013 do října 2014 včetně smluvní pokuty nepřiznal s ohledem na okolnosti případu pro rozpor s poctivým obchodním stykem ve smyslu §265 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), vycházeje z toho, že účastníci uzavírali smlouvu jako podnikatelé.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, přípustné, neboť otázku, zda výkon práva žalobce je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, respektive s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Třebaže lze souhlasit s dovolatelem v tom, že žalobce při uzavření nájemní smlouvy nebyl podnikatelem ve smyslu §2 odst. 2 obch. zák., neboť nesplňoval podmínky zde stanovené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněného pod č. 79/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a vztah mezi nimi je třeba pokládat za občanskoprávní, nic to nemění na závěru o souladu dovoláním napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou. V případě zamítnutí žaloby s ohledem na zneužití práva je rozpor s poctivým obchodním stykem promítnutím obecné občanskoprávní zásady rozporu s dobrými mravy do obchodních vztahů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2479/2017).
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a v §8 o. z. vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. i §265 obch. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení otázky dobrých mravů (stejně jako rozpornosti výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku) z povahy věci náleží převážnou měrou soudům nižších instancí, neboť ty jsou – s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti soudního řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013,sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Odvolací soud se otázkou zneužití práva ze strany žalobce zabýval, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalovaného, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, uplatnil dovolatel jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu