ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.116.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 116/2019-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně LEONARD Invest s.r.o. , se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 308, IČO 49608649, zastoupené Mgr. Jaroslavem Trkovským, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 124, proti žalované V. C. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Libusovou, advokátkou se sídlem v Lounech, Čeňka Zemana 1716, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 64/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2018, č. j. 14 Co 117/2018-75, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2.178 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám Mgr. Jaroslava Trkovského, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 124, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Lounech dne 3. 4. 2017 domáhala, aby soud uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizenou jí předat „bytovou jednotku č. XY, o velikosti 2 + 1 o celkové ploše 60,07 m², nacházející se ve 3. nadzemním podlaží domu čp. XY, XY v XY, který se nachází na parcele č. XY, zapsanou v KN u KÚ pro Ústecký kraj, KP L., na LV č. XY pro obec a k. ú. XY“, do 3 dnů od právní moci rozsudku (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 11 C 64/2017-36, rozhodl o povinnosti žalované vyklidit tam specifikovaný byt do 15 dnů po zajištění přístřeší (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 7. 2018, č. j. 14 Co 117/2018-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Z provedených důkazů vzaly oba soudy shodně za prokázané mimo jiné to, že žalovaná užívala předmětný byt původně na základě nájemní smlouvy uzavřené s Okresním stavebním bytovým družstvem Louny (dále jen „družstvo“) dne 13. 9. 1996, že rozhodnutím představenstva ze dne 4. 5. 1998 byla z družstva vyloučena a dne 5. 1. 2009 znovu za člena družstva přijata, avšak nájemní smlouva s ní již uzavřena nebyla. Dále bylo zjištěno, že smlouvou o převodu družstevního bytu a převodu pozemku do vlastnictví člena družstva s právními účinky vkladu práva ke dni 25. 8. 2011 byl byt včetně spoluvlastnických podílů ke společným částem budovy a pozemku převeden družstvem do vlastnictví jeho členky a zároveň nájemkyně bytu M. J., která jej kupní smlouvou ze dne 22. 9. 2016 převedla na žalobkyni s právními účinky zápisu téhož dne, a že M. J. jako nájemkyně uzavřela dne 12. 1. 2011 se žalovanou jako podnájemkyní smlouvu o podnájmu na dobu určitou od 6. 1. 2011 do 31. 12. 2013, kterou představenstvo družstva schválilo na svém zasedání dne 22. 3. 2011.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) především dovodil, že vyloučením z družstva v roce 1998 došlo v souladu s §714 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, i k zániku nájemního práva žalované, že po znovupřijetí za členku družstva se nestala nájemkyní předmětného bytu, jestliže s ní nebyla uzavřena nájemní smlouva, a proto užívá předmětný byt bez právního důvodu a je povinna jej vyklidit. Smlouvu o převodu vlastnického práva k bytu z družstva na M. J. (od níž a následně uzavřené kupní smlouvy odvozovala svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně) považoval za platnou, uzavřenou v souladu s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, s tím, že její neplatnost nemohla způsobit skutečnost, že byt užívala žalovaná, neboť sice byla členkou družstva, ale nikoli nájemkyní bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněnou otázku platnosti smlouvy o převodu vlastnictví k bytu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky M. J. (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen "družstvo"), jehož nájemcem je fyzická osoba – člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstva v domech.
Již v rozsudku ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2505/2012, Nejvyšší soud vyložil, že smyslem ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. je omezit smluvní volnost bytového družstva při převodu bytů v budově, která je v jeho vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví, jež poskytlo do nájmu svým členům – fyzickým osobám. Takové byty lze převést jen jejich nájemcům – členům družstva. Smlouva o převodu bytu z vlastnictví bytového družstva, která uvedené dispoziční omezení nerespektuje, odporuje zákonu (účelu ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.) a jako takovou ji stíhá sankce absolutní neplatnosti (srov. §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu zákon č. 72/1994 Sb. neomezuje smluvní volnost bytového družstva při převodu bytu v budově, kterou má ve vlastnictví, popřípadě ve spoluvlastnictví, jde-li o byt, který nemá nikdo v nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 619/2006, uveřejněný pod č. 8/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o převodu vlastnictví k bytu uzavřené mezi družstvem a M. J. jako členkou družstva a nájemkyní bytu uvedené judikatuře dovolacího soudu odpovídá, přičemž neplatnost této smlouvy nemůže způsobit skutečnost, že žalovaná byt užívala a byla členkou družstva, neboť je rozhodující, že v době převodu vlastnického práva k bytu nebyla jeho nájemkyní.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit otázka, zda žalované jako člence družstva svědčilo právo, aby s ní družstvo uzavřelo nájemní smlouvu ke konkrétnímu bytu, neboť tuto odvolací soud neřešil.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroků o nákladech řízení však není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu