ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.1816.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 1816/2019-158
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce R. K. , bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu XY , se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, o zdržení se protiprávního jednání, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 55/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2019, č. j. 15 Co 224/2018-145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2019, č. j. 15 Co 224/2018-145, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. června 2018, č. j. 49 C 55/2017-61, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost „zdržet se zásahů do ( jeho ) vlastnického práva…, které spočívají v pronikání kouře do jeho bytů XY v domě na adrese XY, a ve výskytu plísní a nadměrné vlhkosti způsobených nezajištěním dostatečného odvětrávání v domě…“ (dále též jen „byty“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V žalobě zejména uvedl, že je vlastníkem bytu XY a že se svou manželkou má ve společném jmění byt XY, že byty se nacházejí v nejvyšším patře (přímo pod střechou) předmětného domu, že ventilační šachtou vniká do bytů cigaretový kouř z bytových jednotek nacházejících se v nižších patrech domu, což je způsobeno „zejména nedořešenou celkovou ventilací“. Poté rovněž uvedl, že v bytech se vyskytuje nadměrná vlhkost a potažmo plíseň, která se tvoří na jejich zdech a oknech, a že tato „závada“ byla způsobena zanedbáním povinností žalovaného jako společenství vlastníků jednotek, jež vzniklo v předmětném domě (dále též jen „Společenství“), konkrétně pak tím, že Společenství v roce 2013 odmítlo – přes předchozí upozornění – uklidit střechu domu, v důsledku čehož se ucpal odtokový kanálek a na střeše se nahromadila voda, která prosakovala do bytů v nejvyšším patře, a dále také tím, že následně (v roce 2014) uskutečnilo nedbale revitalizaci domu a odvětrávacího systému, takže „problémy přetrvávají i do dnešních dnů“ .
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. června 2018, č. j. 49 C 55/2017-61, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2019, č. j. 15 Co 224/2018-145, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Zatímco soud prvního stupně dovodil, že žalovaný nemůže být v daném sporu pasivně věcně legitimován, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) dostatečně nespecifikuje rušební činnost, jíž má být zasahováno do žalobcova (spolu)vlastnického práva k bytům, a není tedy zřejmé, jakého konkrétního jednání se má žalovaný zdržet. V této souvislosti – s odkazem na ustanovení §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“) – zdůraznil, že negatorní žaloba, o niž jde i v souzené věci, je žalobou na plnění, jíž se uplatňuje splnění hmotněprávní povinnosti, která vznikne žalovanému tím, že zasáhne do žalobcova vlastnického práva jiným rušením než neoprávněným zadržováním věci. Smyslem negatorní žaloby je pak uložení povinnosti zdržet se dalšího rušení vlastnického práva. Tato rušební činnost, jíž se má žalovaný zdržet, musí být v žalobě řádně konkretizována, a to jednak jejím předmětem a jednak jejím výsledkem (jejími nežádoucími důsledky). Podle názoru odvolacího soudu však za takovou – řádnou – specifikaci rušební činnosti nelze považovat žalobcovo tvrzení, že žalovaný zasáhl do jeho vlastnického práva nesprávným postupem při správě předmětného domu (§1189 odst. 1 o. z.). Uzavřel, že žalobce, který odpovídá za navrhovaný žalobní petit, tedy příslušnou rušební činnost v žalobě dostatečně nespecifikoval, neboť v ní uvedl pouze domnělý následek, jehož se má žalovaný zdržet. Vzhledem k tomu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správný) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Předně zastával stanovisko, že napadené rozhodnutí je – z příčin rozvedených v dovolání – nepřezkoumatelné. Poté vyjádřil přesvědčení, že dané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu České republiky. Konkrétně nesouhlasil s názorem, že z žalobního návrhu není zřejmé, jakého konkrétního jednání se má žalovaný zdržet. Tomuto názoru oponoval námitkou, že ačkoli obecně platí nutnost správné formulace žalobního petitu, která mimo jiné pomáhá objasnit, čeho chce žalobce dosáhnout, v tomto případě není přesná formulace nutná ba ani žádoucí, neboť zde neexistuje konkrétní ustanovení, jež by žalovanému ukládalo povinnost aktivně konat a napravit protiprávní stav; proto mu nezbylo, než se domáhat ochrany proti rušení vlastnického práva negatorní žalobou. Dále měl za to, že uvedený právní názor odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a že současně vykazuje znaky přepjatého formalismu, jak byl definován např. v rozhodnutích Ústavního soudu z 1. prosince 2008, „sp. zn. 1750/08“ (správně sp. zn. IV. ÚS 1750/08), z 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, či z „24. 7. 2013“ (správně z 27. srpna 2013), sp. zn. II. ÚS 3042/12. Podle jeho mínění však odvolací soud nesprávně interpretoval zákonný požadavek, podle nějž musí být ze žaloby mimo jiné patro, čeho se navrhovatel domáhá (§79 o. s. ř.), i pokud jej vyložil jako „odpovědnost žalobce za případný neúspěch ve věci“ . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobce (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky formulace žalobního návrhu – tzv. petitu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání uplatnil dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí je – z příčin rozvedených v dovolání – nepřezkoumatelné. Uvedené dovolací námitce však nelze přisvědčit už proto, že rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 90/2014 časopisu Soudní judikatura). Současně dovolací soud – vzhledem k charakteru dané dovolací námitky – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud České republiky – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; viz také nález z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. návrh na zahájení řízení (žaloba) musí kromě obecných náležitostí podání (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat mimo jiné rovněž údaj o tom, čeho se žalobce domáhá, tj. žalobní návrh – tzv. petit. Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný a musí vycházet z vylíčení rozhodujících skutečností. Jde-li tedy, jako v dané věci, o žalobu na plnění, vyhoví žalobce požadavku, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá, označí-li přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, a to tak, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví, bylo materiálně vykonatelné. Pro úplnost zbývá dodat, že ustálená soudní praxe pak rovněž dovodila, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán a při formulaci výroku rozhodnutí musí pouze dbát o to, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na které dovolatel v dovolání rovněž odkázal).
V posuzované věci uplatnil dovolatel zápůrčí (negatorní) žalobou nárok na ochranu (spolu)vlastnického práva. Z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě pak vyplývá, že právní poměr, o nějž zmíněný nárok opírá (právní důvod žaloby), vychází z ustanovení §1013 odst. 1 věty prvé o. z., který upravuje žaloby z imisí (v daném případě z kouře a pronikající vody) jako zvláštní případ obecných negatorních žalob podle §1042 o. z. Podle tohoto ustanovení se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Byť se tedy dovolatel v odvolání a ve svých pozdějších podáních dožadoval aplikace §1042 o. z., není to pro další průběh řízení podstatné proto, že soud není při svém právním posouzení věci právním názorem účastníků vázán (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 505, a v soudní praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 916/2003, uveřejněný pod č. C 2392 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu; obdobný závěr vyplývá i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 29/2012 časopisu Soudní judikatura).
Imisí (ve smyslu §1013 o. z.) se rozumí účinky fyzicky přesahující věc samu a působící na jiné osoby nebo na věci ve vlastnictví jiného negativním způsobem. Ochrana proti obtěžování imisemi náleží – jako aktivně věcně legitimovanému – především vlastníku pozemku (jiné nemovité věci), na nějž imise vnikají. Pasivně věcně legitimovaným ve sporu z imisí pak bude zejména vlastník pozemku (jiné nemovité věci), z nějž imise vycházejí. Vzhledem k tomu, že společenství vlastníků, které má právní osobnost i svéprávnost (byť omezenou na stanovený předmět činnosti), nejedná – v rámci zajišťování správy domu a pozemku, za niž odpovídá podle ustanovení §1190 o. z. – z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonává svá práva a povinnosti jako by samo bylo vlastníkem, není důvod bránit se tomu, aby se uvedený výklad vztahoval i na ně (v podrobnostech k charakteru společenství vlastníků, resp. jeho činnosti viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. srpna 2018, sp. zn. I. ÚS 2325/18/).
Domáhá-li se žalobce jako vlastník nemovité věci ochrany proti imisím, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se všeho, co působí, že konkrétní imise (zde voda a kouř) vnikají z jeho (v žalobě specifikovaného) pozemku (případně i z jiné nemovité věci) na (v žalobě specifikovaný) pozemek (případně i jinou nemovitou věc) žalobce. Jestliže soud zjistí, že v konkrétním případě jde o vnikání imisí v míře nepřiměřené místním poměrům (a podstatně omezující obvyklé užívání nemovité věci), žalobě vyhoví; v odůvodnění rozsudku pak vyloží míru imisí, která je v dané věci přiměřená místním poměrům, a míru imisí v dané věci zjištěnou (srov. mutatis mutandis rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, uveřejněný pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 22. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006, uveřejněný pod č. C 4802 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jejichž závěry jsou přiměřeně použitelné i v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. ledna 2014 zejména v §1012 a 1013 o. z. /k tomu viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, uveřejněného pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/).
V projednávaném případě formuloval dovolatel (žalobce) žalobní návrh (petit) tak, že žalovaný je povinen „zdržet se zásahů do (jeho) vlastnického práva…, které spočívají v pronikání kouře do jeho bytů XY v domě na adrese XY, a ve výskytu plísní a nadměrné vlhkosti způsobených nezajištěním dostatečného odvětrávání v domě…“ (dále opět jen „předmětný dům“, resp. „dům“ a „byty“). Se zřetelem k tomu, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, lze odvolacímu soudu v konečném důsledku přisvědčit v názoru, že z takto formulovaného petitu není především zřejmé, jakého konkrétního jednání se má žalovaný zdržet, tedy – řečeno jinak – dovolatel neoznačil přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, a to tak, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví, bylo materiálně vykonatelné. Jde-li o pronikání (vnikání) kouře do dovolatelových bytů, nelze žalobní petit shledat dostatečně určitým i proto, že v něm nebyla jednoznačně, resp. vůbec identifikována „nemovitá věc“, ze které příslušná imise vychází. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že v poměrech bytového spoluvlastnictví (§1158 a násl. o. z.) je třeba rozlišovat v rámci jednoho domu s jednotkami mezi sférou odpovědnosti jednotlivých vlastníků jednotek (jak je vymezena zejména v §1175 a násl. o. z.) a sférou odpovědnosti společenství vlastníků (jestliže v konkrétním případě vzniklo a tudíž podle §1190 o. z. odpovídá za správu domu a pozemku ve smyslu §1189 o. z.). Se zřetelem k uvedenému specifiku bytového spoluvlastnictví lze pak ve sporu z imisí mezi vlastníkem jednotky a společenstvím vlastníků, popř. mezi vlastníky jednotek navzájem, uznat za náležité označení „nemovité věci“, ze které imise vychází (a obdobně i „nemovité věci“, na kterou imise vniká), i označení určité (reálně vymezené) části domu (např. střecha, chodba, schodiště, sušárna, byt /ve smyslu prostorově oddělené části domu/ apod.), a to bez ohledu na to, že nemá charakter samostatné věci v právním smyslu (obdobně soudní praxe již v minulosti /v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 1991, resp. do 31. prosince 2013/ připouštěla možnost ochrany proti imisím i ve vztazích mezi /pouhými/ uživateli bytů, aniž nutně muselo jít o samostatné věci v právním smyslu /k tomu viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 16. ledna 2007, sp. zn. 26 Cdo 2071/2005, uveřejněného pod č. 88/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 66/2007 časopisu Soudní judikatura/). Takové označení přitom musí být dostatečně přesné tak, aby příslušnou část domu bylo možné přiřadit k odpovědnostní sféře buď konkrétního vlastníka jednotky, nebo společenství vlastníků (vyhovující z tohoto hlediska bude např. označení „sušárna nacházející se ve sklepních prostorech domu na adrese XY“ , „byt č. XY nacházející se v x-tém nadzemním podlaží domu na adrese XY“ , apod.). Tomuto požadavku však dovolatel nevyhověl a ostatně ani vyhovět nemohl, neboť v žalobním petitu označení „nemovité věci“, ze které příslušná imise (zde kouř) vychází (resp. vniká do jeho bytů), zcela absentuje. Uvedené pak v plném rozsahu platí též pro část žalobního návrhu, jež se týká „výskytu“ plísní a nadměrné vlhkosti v dovolatelových bytech. V této části je navíc žalobní petit vadný i proto, že nekoresponduje s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě. V nich se totiž v uvedené souvislosti hovoří o „prosakování“ (coby synonymu pojmu „vnikání“) vody do bytů ze střechy (střešní konstrukce) předmětného domu (tj. zvnějšku bytů); přímo o „vnikání“ vody (resp. vlhkosti) do bytů se pak dovolatel zmiňoval ve svém odvolání na č. l. 66 až 73 spisu. Z této rozhodné okolnosti však žalobní návrh nevychází a namísto toho hovoří o „výskytu“ vody v bytech (resp. důsledků její přítomnosti v bytech v podobě nadměrné vlhkosti a plísní). Žalobní petit tak nekoresponduje nejen s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě; nevychází totiž ani z právní úpravy obsažené v §1013 odst. 1 větě první o. z. (jinému ustanovení občanského zákoníku či jiného předpisu soukromého práva vylíčení rozhodujících skutečností podřadit nelze), neboť v něm použitá formulace (konkrétně právě použitý pojem „výskyt“) vůbec nevystihuje podstatu imisí (ve smyslu citovaného ustanovení).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že žaloba v dané věci neobsahuje řádné vymezení, čeho se žalobce domáhá, tj. žalobní návrh (petit). Z uvedeného však současně vyplývá, že žaloba vykazuje nedostatky (vady), které brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení. Soud prvního stupně však o ní jednal a meritorně rozhodl, aniž se pokusil uvedené vady odstranit postupem podle §43 o. s. ř. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom nápravu uvedené vady řízení nezjednal ani odvolací soud, který z nedostatků žaloby nevyvodil odpovídající závěry. Nesprávný žalobní petit totiž není důvodem k zamítnutí žaloby, jak se snad mylně domníval, jestliže zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (jako věcně správný); naopak jde o postup podle §43 o. s. ř. ústící v případné odmítnutí žaloby.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu