ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2532.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2532/2019-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně L. Š., narozené XY, bytem XY, proti žalovaným 1) P. V., narozenému XY, bytem XY, 2) M. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, o zaplacení 147 188 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 266/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2018 (správně 2019), č. j. 14 Co 406/2018-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 953,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Luboše Kuny, advokáta se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, č. j. 14 Co 406/2018-230, k němuž se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku dovolatelka nevyhověla, neboť nenastolila žádnou právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat, a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání. Obecné konstatování, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce oblasti hmotného i procesního práva“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Ani odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 897/2008, a ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, nelze – bez vymezení konkrétní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od těchto rozhodnutí – pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Předně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že má nárok jen na zhodnocení pronajatého bytu za zavedení plynu do bytu a že výši tohoto zhodnocení soud stanovil podle §136 o. s. ř., a v této souvislosti mu vytýká, že neprovedl jí navržený důkaz znaleckým posudkem. Uvedenou výtkou ve skutečnosti uplatňuje tzv. vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Přesto je nutno dodat, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč soud prvního stupně nepochybil, pokud neprovedl důkaz znaleckým posudkem ke stanovení výše zhodnocení za montáž nového plynovodu. Uvedl, že vzhledem k tomu, že úpravy provedené žalobkyní se v předmětném bytě již nenacházejí, a vzhledem k výši částky, kterou žalobkyně za montáž plynovodu vynaložila (4 598 Kč), a nákladům na znalecké zkoumání bylo by možno výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a byl tak dán důvod pro postup podle §136 o. s. ř. Tento závěr, že nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku, přitom odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3799/2014, a v něm citovaná rozhodnutí).
Také dalšími výtkami, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami (že žalovaní o předmět nájmu náležitě nepečovali) a nesplnil svou poučovací povinnost, dovolatelka uplatňuje vady řízení, které, jak bylo výše uvedeno, nejsou způsobilým dovolacím důvodem a přípustnost dovolání samy o sobě nezakládají.
Dovolatelka rovněž zpochybňuje správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování (zejména ohledně důkazní váhy fotodokumentace předložené žalovanými). Ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení žalobkyně, že dovolání podává i proti nákladovému výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu. Ani v této části však dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení by navíc ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu