ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2619.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2619/2019-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ J. R. a b/ H. M. , obou bytem XY, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu za nucené omezení vlastnického práva, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 104/2009, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018, č. j. 35 Co 329/2018-389, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci napadli dovoláním usnesení ze dne 23. října 2018, č. j. 35 Co 329/2018-389, kterým Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil ve výroku I. i v nákladovém výroku II. (v tam uvedeném znění) usnesení ze dne 9. května 2018, č. j. 31 C 104/2009-357, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl jejich žalobu na obnovu řízení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), neboť otázku, zda později přijaté rozhodnutí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva) v jiné právní věci jiných účastníků, avšak skutkově i právně obdobné, je důvodem pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
V právní teorii i soudní praxi (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §228 až 235i. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1800; usnesení Nejvyššího soudu z 16. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, z 30. května 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005, z 30. října 2018, sp. zn. 22 Cdo 3530/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. března 2019, sp. zn. I. ÚS 231/19/, či z 12. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 2776/2018) žaloba na obnovu řízení byla a je chápána jako prostředek nápravy pravomocně skončených věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Samotné jiné právní posouzení věci – spojené se změnou judikatury (v souvislosti s později přijatým rozhodnutím v jiné věci) není důvodem povolení obnovy řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, uveřejněný pod č. 33/97 časopisu Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu z 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod č. 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Ústavního soudu ze 7. května 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné pod č. 40/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. se rozumí rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu §135 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy rozhodl-li příslušný orgán odlišně o předběžné otázce v situaci, kdy soud byl předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li předběžnou otázku a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 1350/15/, či usnesení téhož soudu z 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009). V usneseních z 5. září 2018, sp. zn. 26 Cdo 1763/2017, z 12. února 2019, sp zn. 26 Cdo 4508/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 18. června 2019, sp. zn. II. ÚS 1644/19/), či z 12. února 2019, sp. zn. 26 Cdo 2776/2018, pak Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam uvedenou nálezovou judikaturu Ústavního soudu – rovněž dovodil, že soudy při výkladu a aplikaci práva vždy přihlížejí i k rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, jejichž relevance dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality. Nelze je však považovat za rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného výkladu §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v jiné právní věci jiných účastníků (byť skutkově i právně obdobné) proto není důvodem pro obnovu řízení.
Pro úplnost pak zbývá odkázat na odvolacím soudem citované závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu z 2. října 2018, sp. zn. II. ÚS 2546/18. V usnesení z 18. června 2019, sp. zn. II. ÚS 1644/19, pak Ústavní soud konstatoval, že „…se obdobnými případy (tedy možností uplatnění obnovy řízení na skončená řízení týkající se nároků plynoucích z protiústavní regulace nájemného) zabýval ve své nedávné judikatuře opakovaně (srov. za všechny například nález sp. zn. II. ÚS 2546/18, ze dne 2. 10. 2018) a vysvětlil, že změny právních názorů plynoucí z nové judikatury nemohou být uplatněny již na pravomocně skončená řízení, neboť obnova řízení slouží ke zcela mimořádnému prolomení právní moci určitého rozhodnutí; opačný výklad by pak měl nedozírné následky pro právní jistotu mnoha osob. Interpretace, za niž se stěžovatelka přimlouvá a již lze stručně označit jako projev zásady incidentní retrospektivy judikaturního odklonu (srov. k tomu odst. 8 usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/17 ze dne 26. 9. 2017) se pak v případě pravomocně skončených věcí neprojeví ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, což stěžovatelka ostatně ani netvrdí.“
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolací sdělení, že dovoláním se napadá rozhodnutí odvolacího soudu, tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnut).
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu