ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2745.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 2745/2019-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně B. K. , bytem XY, zastoupené Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 3458/2A, proti žalovanému Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, o žalobě na určení znění prohlášení vlastníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 201/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018, č. j. 6 Cmo 157/2017-52, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2017, č. j. 68 Cm 201/2015-47, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2018,
č. j. 6 Cmo 157/2017-52, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. září 2018, č. j. 68 Cm 201/2015-56, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. května 2017, č. j. 68 Cm 201/2015-39 (dále jen „Rozsudek“), zamítl žalobu, že „platné znění prohlášení vlastníka domu č. p. XY v obci XY, katastrálním území XY, je zněním odpovídajícím textu listiny založené u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, pod č. j. V92169/1997“.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 24. července 2017, č. j. 68 Cm 201/2015-47, nevyhověl návrhu žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty (patnáctidenní lhůty k podání odvolání proti Rozsudku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. června 2018, č. j. 6 Cmo 157/2017-52, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z obsahu spisu zjistil následující skutečnosti. Rozsudek byl 5. června 2017 doručen žalobkyni k rukám jejího zástupce – advokáta vybaveného procesní plnou mocí (do jeho datové schránky). Dne 20. června 2017 zaslal zástupce žalobkyně do datové schránky soudu prvního stupně podání označené jako odvolání žalobkyně ve věci sp. zn. 68 Cm 201/2015, avšak namísto odvolání připojil žádost o odročení jednání, které původně ve věci ještě nařídil na 10. července 2014 Okresní soud v Ústí nad Labem. Dne 21. června 2017 pak doručil do datové schránky soudu prvního stupně odvolání proti Rozsudku a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty s odůvodněním, že se pouze „překlikl“, a dne 20. června 2017 zaslal soudu prvního stupně namísto odvolání (jak bylo avizováno v datové zprávě) jiný dokument. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že odvolání proti Rozsudku bylo doručeno do datové schránky soudu prvního stupně až 21. června 2017 a uzavřel, že důvod, pro nějž žalobkyně žádala prominutí zmeškání lhůty, nelze považovat za omluvitelný ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“). Konstatoval, že zmeškání lhůty nevyplývá z objektivních okolností a ani z okolností sice žalobkyní zaviněných, avšak stále omluvitelných; jde o pouhý laxní přístup k nutnosti základní kontroly odesílaných dokumentů. Spojí-li se totiž zaviněné jednání, jak se stalo např. ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, se zanedbáním obvyklých kontrolních mechanismů ze strany účastníka (resp. jeho zástupce), nemůže být toto jednání důvodem pro prominutí zmeškání lhůty. Současně přičinil, že obecně je sice věcí účastníka, kdy v průběhu zákonem stanovené lhůty příslušný procesní úkon učiní, avšak podáním v poslední den lhůty se sám připravuje o možnost nápravy případných pochybení; podává-li proto své podání poslední den lhůty, musí o to více dbát na jeho kontrolu. Ostatně po doručení podání ze dne 20. června 2017 soud prvního stupně ihned upozornil žalobkyni (jejího zástupce) na nesrovnalosti ohledně jejího podání.
Pro úplnost lze dodat, že usnesením ze dne 12. září 2018, č. j. 68 Cm 201/2015-56, soud prvního stupně odvolání žalobkyně proti Rozsudku odmítl pro opožděnost s odůvodněním, že patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula 20. června 2017 a odvolání bylo podáno elektronicky 21. června 2017, tedy po marném uplynutí zákonné odvolací lhůty.
Proti potvrzujícímu výroku I. usnesení odvolacího soudu ze dne 29. června 2018, č. j. 6 Cmo 157/2017-52, podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Měla za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „zda v případě, kdy zástupce účastníka zaslal posledního dne zákonem stanovené lhůty prostřednictvím datové schránky soudu prvního stupně podání, které označil jako odvolání a „překliknutím“ odeslal jiný soubor, jde o omluvitelný důvod ve smyslu §58 občanského soudního řádu“ . Uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3383/2013 je s dotčenou věcí nesrovnatelné, neboť evidence lhůt k učinění procesních úkonů je zásadní součástí řádného vedení advokátní kanceláře. Naproti tomu požadavek kontroly, zda k podání byl přiložen správný dokument, považuje za mnohem přísnější. Ostatně i soudy či jiné státní orgány, byť zřídka, doručí účastníku jinou než zamýšlenou písemnost, nebo neodešlou všechny dokumenty, ale pouze jejich část. Podle jejího názoru je také významné, že odesílaná písemnost byla označena jako odvolání. Navíc dovolací soud již dříve konstatoval, že omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty může být i zaviněné jednání. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek procesního práva (v konečném důsledku otázky včasnosti odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, resp. také otázky omluvitelného důvodu zmeškání lhůty pro případ, že by odvolání bylo podáno vskutku opožděně
– po marném uplynutí odvolací lhůty), které odvolací soud – s přihlédnutím k okolnostem posuzované věci – vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je především zapotřebí připomenout, že soudní praxe se ustálila v názoru, že účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. září 2015,
sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod č. 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 30. ledna 2018, sp. zn. 28 Cdo 3851/2017). Za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o.s.ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Je nutno mít ale na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 1. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, či ze 17. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 738/2017 /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 21. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 2949/16/, a z 1. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 3056/17/).
Z uvedeného – logicky vzato – bez dalšího vyplývá, že závěry vztahující se k omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty se uplatní pouze tehdy, jestliže účastník lhůtu vskutku zmeškal; pouze v tomto případě je – k jeho návrhu – namístě řešit, zda ji zmeškal z omluvitelného důvodu.
V posuzované věci zástupce dovolatelky zaslal soudu prvního stupně do datové schránky včas (poslední den zákonem stanovené odvolací lhůty) dokument označený jako odvolání žalobkyně ve věci sp. zn. 68 Cm 201/2015 (jak dovolatelka zdůraznila i v dovolání), avšak namísto odvolání proti Rozsudku (jiné rozhodnutí, proti němuž by se mohla v dané lhůtě odvolat, se ve spisu nenachází) připojil žádost o odročení jednání, které původně ve věci ještě nařídil na 10. července 2014 Okresní soud v Ústí nad Labem. Bez jakýchkoliv pochybností je tedy zřejmé, že žalobkyně poslední den odvolací lhůty projevila vůli podat odvolání proti Rozsudku, které tímto podala, avšak omylem připojila neaktuální a – vzhledem k obsahu – v té době doslova nesmyslnou žádost o odročení jednání. Na tuto zřejmou nesrovnalost byla soudem prvního stupně upozorněna (viz č. l. 41 spisu) a 21. června 2017 mu zaslala odvolání proti Rozsudku a k němu – snad z procesní opatrnosti – připojila žádost o prominutí zmeškání lhůty. Přestože se bez rozumných pochybností dá dovodit, že odvolání proti Rozsudku podala včas (poslední den odvolací lhůty), soud prvního stupně (v usnesení ze dne 24. července 2017, č. j. 68 Cm 201/2015-47) a posléze i odvolací soud (v dovoláním napadeném usnesení ze dne 29. června 2018, č. j. 6 Cmo 157/2017-52) řešily otázku omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty, tedy jakoby odvolání podala po marném uplynutí odvolací lhůty, a dovodily, že o omluvitelný důvod nejde. Navíc (pravomocným) usnesením ze dne 12. září 2018, č. j. 68 Cm 201/2015-56, soud prvního stupně odvolání jako opožděné odmítl. Z těchto specifických a jedinečných okolností daného případu lze tedy bez dalšího dovozovat, že dovolatelka podala včasné blanketní odvolání proti Rozsudku. Za této situace byl tedy namístě postup podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (viz §209 o. s. ř. ve spojení s §43 o.s.ř.; uvedený postup se také naznačuje kupř. z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005,
sp. zn. 33 Odo 631/2004).
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že napadené usnesení není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§241a odst. 3 o.s.ř.) správné. Protože dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) je podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Protože na zrušeném usnesení odvolacího soudu ze dne 29. června 2018, č. j. 6 Cmo 157/2017-52, je závislé usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. září 2018,
č. j. 68 Cm 201/2015-56, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty třetí o.s.ř. i toto rozhodnutí.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu