ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3243.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3243/2019-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně Albert Česká republika, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Radlická 520/117, IČO 44012373, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Compass Group Czech Republic s.r.o. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1603/47a, IČO 00642215, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z podnájmu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 19/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2019, č. j. 24 Co 115/2019-534,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. července 2019, č. j. 24 Co 115/2019-534, se mění takto:
Usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. března 2019, č. j. 9 C 19/2018-513, ve výroku I. se mění tak, že řízení se nepřerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 25/2018.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobami doručenými Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi dne 19. 1. 2018 domáhá určení, že jsou neoprávněné výpovědi, které jí dala žalovaná z podnájemních smluv uzavřených mezi účastnicemi dne 16. 5. 2016. Usnesením ze dne 11. 10. 2018, č. j. 9 C 19/2018-380, byla obě řízení spojena ke společnému projednání s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 9 C 19/2018.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 9 C 19/2018-513, přerušil řízení [podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“] do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 38 C 25/2018 (výrok I.) a zrušil jednání nařízené na 29. 3. 2019 (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 3. 7. 2019, č. j. 24 Co 115/2019-534, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil. Uvedl, že s ohledem na zásadu hospodárnosti a současně i předvídatelnosti rozhodnutí je na místě aplikovat ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a řízení přerušit, neboť u Okresního soudu Plzeň-město probíhá za stejných skutkových okolností pod sp. zn. 38 C 25/2018 řízení mezi týmiž účastnicemi, jde o vztah, který vychází z jediného širšího obchodního vztahu založeného jedinou rámcovou smlouvou, a řeší se v něm otázka, jež může mít podstatný význam pro rozhodnutí v dané věci. Rozhodnutí v související věci přitom bude zavazovat oba účastníky tohoto řízení tak, že vyřešená otázka v souvisejícím řízení odstraní případnou spornost skutkových tvrzení účastníků a právního posouzení žalobního nároku. Vzhledem k tomu, že Okresní soud Plzeň-město v související věci již prvostupňově rozhodl, „lze předpokládat, že vyčkáním na výsledek tohoto řízení nebude významně ovlivněno právo účastníka na rychlou a účinnou ochranu jeho práva“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, ve kterém uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázky, zda jsou soudy oprávněny postupovat podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., probíhá-li jiné řízení o „pilotním sporu“, avšak strany s přerušením řízení nesouhlasí. Podle jejího názoru se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od závěrů vyplývajících z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15. Přerušení řízení nemá oporu ani v zákoně, neboť soudy zásadně nejsou vázány posouzením předběžných otázek, jejichž řešení není pojato do výroku rozhodnutí. Dále uvedla, že soud má podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. postupovat jen výjimečně, aby řízení neprodlužoval. Přitom zvolený postup nemůže přispět k rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť účastnice již zdůraznily, že nebudou požadovat opakované výslechy svědků v souvisejících řízeních. Poukázala také na skutečnost, že k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud „přiklonil“ v usneseních ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 564/2019, a ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při výkladu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálena v tom smyslu, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4935/2016 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1924/17), ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 564/2019, či ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019]. Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Z tohoto pohledu nelze postup odvolacího soudu považovat za přiměřený. Předně je zapotřebí zdůraznit, že posouzením předběžné otázky, jež není vtěleno do výroku rozhodnutí, není soud vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009). Nebude-li odvolacím soudem avizovaná otázka výkladu smluv uzavřených mezi účastnicemi řešena ve výroku rozhodnutí, soud jí s přihlédnutím k řečenému nebude vázán a bude mít tedy možnost ji samostatně – s přihlédnutím k uplatněným námitkám a k jiným rozhodnutím v souvisejících řízeních – posoudit.
Dále nelze přehlédnout, že odvolací soud ani důsledně nevymezil konkrétní předběžnou otázku, která by měla být v řízení před Okresním soudem Plzeň-město vyřešena. Pouze uvedl, že řízení se týká stejných skutkových okolností a přerušení řízení tudíž zajistí jednotné soudní rozhodování a že s ohledem na skutečnost, že Okresní soud Plzeň-město v dané věci již prvostupňově rozhodl, „lze předpokládat, že vyčkáním na výsledek tohoto řízení nebude významně ovlivněno právo účastníka na rychlou a účinnou ochranu jeho práva a řízení tak nebude nepřiměřeně prodlouženo“.
Dovolací soud je však toho názoru (obdobně jako v po právní stránce téměř identických věcech vyřešených Nejvyšším soudem usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 564/2019, ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1562/2019, a ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2583/2019), že plynulé pokračování v řízení přispěje k rychlejšímu a hospodárnějšímu projednání věci a umožní účastnicím účinněji bránit svá práva, a to i s přihlédnutím k §6 o. s. ř., podle kterého je povinností soudu postupovat i ve vztahu k úvaze o možném přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak, aby ochrana práv účastníků byla rychlá a účinná.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace (§241a odst. 3 o. s. ř.) správné. Jelikož je na základě dosavadních výsledků řízení možné ve věci rozhodnout, dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 38 C 25/2018 nepřerušuje.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu