ECLI:CZ:US:2018:4.US.1924.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1924/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Koruna Palace Assets a.s., se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 29 Cdo 4935/2016-281, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016 č. j. 5 Cmo 89/2016-249 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016 č. j. 81 Cm 320/2013-229, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých základních práv podle Preambule, čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Městský soud v Praze napadeným usnesením, v právní věci žalobce proti žalované (dále jen "stěžovatelka") o zaplacení částky 903 000 000 Kč s příslušenstvím, přerušil za použití §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. řízení, a to do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 50 Cm 355/2013 ve věci zaplacení částky 900 000 000 Kč jako směnečného peníze ze směnky ze dne 5. 2. 2007, kterou vystavila společnost SANEX, s. r. o. na řad společnosti DEBRA Invest, s. r. o. Konstatoval, že podstatnou pro rozhodnutí o nároku žalobce je odpověď na otázku, zda jeho nároky z předmětné sporné směnky trvají či zanikly, což bude na jisto postaveno až po pravomocně skončeném řízení vedeném pod sp. zn. 50 Cm 355/2013.
Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze, když se ztotožnil s jeho závěrem, že předmětem řízení je ručitelský závazek stěžovatelky za závazky rozdělené společnosti TECHNOEXPORT, a. s., jež mají původ ve výše uvedené směnce, přičemž nároky z této směnky jsou předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 50 Cm 355/2013. Zdůraznil, že "námitky týkající se směnky, včetně námitky, že žalobce není řádným majitelem směnky, (...) bude nutno vyřešit jako základní v souvisejícím řízení", když "není namístě zabývat se jimi duplicitně v tomto řízení jako otázkami prejudiciálními".
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle ustanovení §237 a §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl. Poukázal na to, že napadené usnesení odvolacího soudu, jde-li o výklad ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž smyslem citovaného ustanovení je zajistit hospodárnost řízení, přerušení řízení ve věci je vhodné i vzhledem k řízení, jež je důvodem přerušení [srov. návětí odst. 2 §109 a §111 odst. 2 věta první o. s. ř. (viz. judikaturu sp. zn. 29 Cdo 914/2014 a sen. zn. 29 ICdo 40/2013)]. Soud zdůraznil, že §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud proto může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, 22 Cdo 572/2014, 29 Cdo 658/2015, jakož i usnesení sp. zn. 26 Cdo 3401/2015, to navíc ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 34/16). Nejvyšší soud konečně poukázal na to, že v poměrech souzené věci o zjevnou nepřiměřenost ve smyslu výše uvedeném nejde, a to ani s přihlédnutím k trvání předběžného opatření.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala okolnosti případu, dosavadní procesní stránku souzené věci, poukázala na striktně formalistický a restriktivní výklad ustanovení o. s. ř. o přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem, který jí tím odepřel přístup ke spravedlnosti. Domnívá se, že napadená rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou alibistická, výše připomenuté hledisko hospodárnosti by nemělo v souzené věci převážit vhodnost řešení prejudiciálních otázek, a to navíc za situace, kdy se otázka jejího ručení za dluh bude stejně posuzovat v právě přerušeném řízení; přerušení řízení je navíc nutno považovat za "přinejmenším předčasné".
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní stížnost představuje v prvé řadě polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním, nevyargumentovaném či formalistickém přístupu.
Ústavní soud konstatuje, že je zcela věcí soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti, které odůvodňují přerušení řízení. Ústavní soud v tomto ohledu opakovaně deklaruje, že takové rozhodnutí civilního soudu nevykazuje protiústavní charakter. Právní úprava umožňuje soudu podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci. Soud rozhoduje podle svého uvážení na základě řádného posouzení relevantních okolností případu a je v tomto směru oprávněn (nikoli povinen) civilní řízení přerušit. Nezávislý soud je obecně nadán oprávněním i povinností odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolit. Usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy a nikoliv rozhodnutím ve věci, a proto zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení. Ústavní soud proto důvod k zásahu do rozhodovací činnosti civilních soudů neshledává. Soudy svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily a řádně se věcí zabývaly (srov. též obsáhlou judikaturu k dané problematice, např. sp. zn. I. ÚS 491/03, III. ÚS 275/06, IV. ÚS 3279/09, III. ÚS 2508/11, I. ÚS 3315/15, III. ÚS 2216/15 či IV. ÚS 3016/15).
Ústavní soud také připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
Ústavnímu soudu konečně nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu