ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.330.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 330/2019-496
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce H. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti žalované V. N. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou se sídlem v Olomouci, Jiřího z Poděbrad 893/9, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 9/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2018, č. j. 69 Co 582/2017-422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Olomouci na náhradě nákladů žalované v dovolacím řízení 2.300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (odvolací soud) ze dne 29. 5. 2018, č. j. 69 Co 582/2017-422, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (soud prvního stupně) ze dne 17. 8. 2017, č. j. 19 C 9/2015-370, jímž zamítl jeho žalobu na určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení tam specifikovaného bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 10. 12. 2015, č. j. 12 Co 443/2015-151, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 26 Cdo 1511/2016-231, a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř., přípustné, neboť otázku, zda došlo k takové změně poměrů, že trvání na zajištění náhradního bytu jako podmínky k vyklizení by bylo v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (viz předchozí rozhodnutí v této věci - rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1511/2016 a judikatura v něm uvedená, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1382/2017).
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a v §8 o. z. vylučující právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
Při úvaze, zda výkon práva žalované, která užívá byt po skončení nájmu do zajištění bytové náhrady, není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalované, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů (s nimiž dovolatel opět polemizuje), které formuloval a odůvodnil již v předcházejícím rozhodnutí v této věci, a které respektují ustálenou soudní judikaturu. Jedná se zejména o závěr, že je především povinností žalobce zajistit žalované náhradní byt, žalované nemůže jít k tíži, že si jej sama aktivně neshání, a že povinnost zajistit náhradní byt není ani za současné právní úpravy plněním nemožným (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1511/2016).
Otázkou (ne)placení adekvátní úhrady za užívání předmětného bytu se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při své úvaze, zda výkon práva žalované užívající byt po skončení nájmu do zajištění bytové náhrady není v rozporu s dobrými mravy, dostatečně zabýval, jeho právní závěry zpochybňuje dovolatel zejména prostřednictvím skutkových námitek (uplatnil i tzv. skutkové novoty přesto, že v dovolacím řízení platí jejich zákaz - §241a odst. 6 o. s. ř.) a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Pro dovolací řízení byla žalované ustanovena usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2018, č. j. 19 C 9/2015-478, jako zástupkyně advokátka, která učinila jeden úkon právní služby - podání vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) AT]. Náleží jí tak náklady ve výši celkem 2.300 Kč, sestávající z odměny podle §9 odst. 3 písm. a), §12a odst. 1 AT ve výši 2.000 Kč a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT). Ve smyslu ustanovení §149 odst. 2 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit státu (České republice - Okresnímu soudu v Olomouci).
O odměně a dalších nárocích advokáta, které má ve smyslu ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. vůči státu za zastupování žalované v dovolacím řízení podle AT je příslušný rozhodnout soud prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu