ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3435.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3435/2019-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce L. H. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem Brno, Hlavní 1069/40, proti žalované M. Š. , bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Taušem, advokátem se sídlem Praha 5, Pod stadiony 2719/19, o zaplacení částek 70.000,- Kč s příslušenstvím a 32.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 63/2018, o dovolání žalobce proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2019, č. j. 6 C 63/2018-37, a Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019, č. j. 21 Co 99/2019-58, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2019, č. j. 6 C 63/2018-37, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019, č. j. 21 Co 99/2019-58, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 2019, č. j. 21 Co 99/2019-58, potvrdil rozsudek ze dne 7. ledna 2019, č. j. 6 C 63/2018-37, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na zaplacení částek 70.000,- Kč s příslušenstvím a 32.500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce (dovolatel) včasné dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2019, č. j. 6 C 63/2018-37, který byl rovněž dovoláním napaden, je rozhodnutím soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (žalobce uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112/1997 časopisu Soudní judikatura, a ze 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. ledna 2019, č. j. 6 C 63/2018-37, zastavil (§243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019, č. j. 21 Co 99/2019-58, pak Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se totiž ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, či z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017). Předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více právních otázek, je zapotřebí, aby předpoklady přípustnosti řádně vymezil ke každé z nich; jinak řečeno, u každé předložené otázky hmotného nebo procesního práva musí být z dovolání patrné, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř považuje dovolatel ve vztahu k ní za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 1167/2019).
Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatel nevyhověl, neboť v úvodu dovolání pouze obecně konstatoval, že jeho „přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. a uplatňuje v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody“ , a následně citoval (celé) ustanovení §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však již není zřejmé, při řešení které z předestřených otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a o kterou „konkrétní“ rozhodovací praxi jde), která z nastolených otázek je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo kterou z nich považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešenou, či která, dovolacím soudem již vyřešená otázka, má být dovolacím soudem posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními v něm předestřenými právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 18. července 2017, sp zn. 26 Cdo 2408/2017). Okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že předestřené právní otázky měl odvolací soud posoudit jinak (než jak je posoudil v napadeném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Pro úplnost zbývá dodat, že výše uvedeným požadavkům dovolatel alespoň z části ani vyhovět nemohl, neboť namítl-li rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména ohledně obsahu Dohody o užívání nemovitosti uzavřené mezi žalovanou a L. Š. dne 9. října 2018 /dále jen „Dohoda“/), neuplatnil v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, či z 18. července 2018, sp. zn. 26 Cdo 1792/2018). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Zjištěné skutečnosti tudíž mají oporu v Dohodě a odpovídají tomu, co běžně soudy z obdobných písemností zjišťují.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu