ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3532.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3532/2019-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně E. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Stieberem, advokátem se sídlem v Novém Strašecí, Čsl. armády 4, proti žalovanému M. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Mrověcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, o zaplacení 130 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 589/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2019, č. j. 20 Co 270/2018-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. března 2018, č. j. 6 C 589/2014-140, zastavil řízení v části, kterou se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částek 169 000 Kč a 50 000 Kč (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 130 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný domáhal zaplacení 200 000 Kč (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok IV.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. února 2019, č. j. 20 Co 270/2018-178, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 80 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný domáhal zaplacení částky 120 000 Kč, jinak jej v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.), o náhradě nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok III.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, případně kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku dovolatel zcela nedostál, neboť pouze obecně uvedl, že „odvolací soud nerespektoval platnou právní úpravu a dřívější judikaturu Nejvyššího soudu týkající se problematiky započtení vzájemných pohledávek a tato problematika rovněž nebyla zcela vyřešena judikaturou Nejvyššího soudu“.
Formálně sice odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení započtení pohledávek a aplikace korektivu dobrých mravů, avšak neformuloval žádnou právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat. Tvrdil-li v této souvislosti, že odvolací soud nesprávně (neúplně) zjistil obsah ústní dohody mezi ním a manželem žalobkyně o vzájemném započítávání pohledávek, zpochybnil zjištěný skutkový stav, neboť v případě, že soud zjišťuje obsah smlouvy nebo vůli účastníků, jde o skutková zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neuplatnil tedy (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §241b odst. 3 o. s. ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý důvod založený výhradně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Za této situace ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, nelze – bez vymezení konkrétní otázky – pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení žalovaného, že dovolání podává proti „všem výrokům“, tj. jakoby i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Zastává však
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění; navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu