ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.3607.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 3607/2019-222
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně FORESPO MAL a.s. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Přípotoční 1519/10a, IČO: 01983512, zastoupené Mgr. Kateřinou Ryšavou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, proti žalované CARent Praha s.r.o. , se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Kolbenova 609/38, IČO: 15888436, zastoupené JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, o zaplacení částky 12.870.830,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 326/2016, o dovoláních obou účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019, č. j. 62 Co 23/2019-181, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019, č. j. 62 Co 23/2019-181, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2018, č. j. 17 C 326/2016-153, ve vyhovujícím výroku I. tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 3.206.970,70 Kč, a dále v nákladových výrocích II., III. a IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 13. října 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 12.870.830,02 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Z toho požadovala částku 8.412.532,28 Kč z titulu dlužného nájemného z tam specifikovaných nemovitostí v období od 13. srpna 2013 do 31. ledna 2014 a částku 4.458.297,74 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou tam uvedených splátek nájemného v tam uvedených obdobích (dále též jen „smluvní pokuta“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. října 2018, č. j. 17 C 326/2016-153, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) částku 6.862.855,30 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení z titulu dlužného nájemného (za období od 16. září 2013 do 31. ledna 2014) a z titulu smluvní pokuty (z přisouzeného dlužného nájemného) částku 3.206.970,70 Kč (výrok I. – dále jen „vyhovující výrok I.“) a zamítl žalobu ohledně dlužného nájemného (za období od 13. srpna 2013 do 15. září 2013) v částce 1.549.676,90 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty (z nepřiznaného dlužného nájemného) v částce 1.251.327,- Kč (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III., IV. a V.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2019, č. j. 62 Co 23/2019-181, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu ohledně smluvní pokuty v částce 3.206.970,70 Kč – dále jen „měnící výrok“; jinak ho v tomto výroku potvrdil – dále jen „potvrzující výrok“ (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II., III. a IV.).
Po částečném zopakování dokazování v odvolacím řízení učinil z provedených důkazů zejména následující skutková zjištění. Za účelem provozování podnikatelské činnosti žalované uzavřely dne 16. srpna 2013 žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná (tehdy jednající pod obchodní firmou A. Charouz, spol. s r. o.) jako nájemkyně smlouvu o nájmu tam specifikované budovy a pozemků (dále jen „Nájemní smlouva“ a „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) za nájemné v částce 1.260.395,83 Kč (plus DPH) měsíčně, které měla žalovaná platit vždy měsíčně předem nejpozději k desátému kalendářnímu dni v měsíci, za který se nájemné hradí, a to podle faktur vystavených žalobkyní nejpozději k pátému dni příslušného kalendářního měsíce. V čl. V bodu 1 Nájemní smlouvy žalovaná prohlásila, že je jí znám stav předmětných nemovitostí, že je považuje za způsobilé pro řádné užívání a že svým podpisem stvrzuje, že je přejímá v tomto stavu do užívání. V čl. V bodu 2 Nájemní smlouvy se pak žalobkyně zavázala předat jí předmětné nemovitosti nejpozději do třiceti pracovních dnů poté, co jako kupující podá ve svůj prospěch návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem na základě „kupní smlouvy“ . O předání a převzetí nemovitostí měl být sepsán protokol, ve kterém účastnice svými podpisy potvrdí jejich převzetí a dále stav zařízení a vybavení, které je součástí a příslušenstvím nemovitostí. Ke dni předání předmětných nemovitostí do užívání žalované měl být rovněž zaznamenán stav měřidel energií. Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, že nezaplatí-li žalovaná řádně a včas nájemné, je povinna zaplatit žalobkyni jednak úrok z prodlení ve výši stanovené obecně závaznými právními předpisy a jednak smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení. Nájemní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, přičemž žalobkyně byla oprávněna ho vypovědět s dvouměsíční výpovědní dobou, bude-li žalovaná v prodlení s placením nájemného déle než třicet dnů. Nájemní smlouva nabyla účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami s tím, že v případě, že se žalobkyně nestane vlastnicí předmětných nemovitostí do 15. listopadu 2013, v celém rozsahu se ruší. Žalobkyně se stala vlastnicí předmětných nemovitostí s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 16. srpna 2013. Dopisem z 29. listopadu 2013 vypověděla žalované nájem k nemovitostem s dvouměsíční výpovědní dobou, a to mimo jiné právě z důvodu jejího prodlení s placením nájemného delším třiceti dnů. Dopisem z 29. září 2016 (označeným jako Výzva k úhradě dluhu – upomínka před soudní žalobou) ji pak vyzvala k zaplacení dlužného nájemného za období od 16. srpna 2013 do 31. ledna 2014 v částce 8.412.532,28 Kč a dále také k úhradě „příslušenství“ , jež vyčíslila ke dni 10. října 2016 částkou 4.390.997,48 Kč.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud předně dovodil, že účastnice si v Nájemní smlouvě nesjednaly podmínku, jež by vázala vznik nájemního poměru na protokolární předání nemovitostí, tj. odkládací podmínku ve smyslu §36 odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy a ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). V návaznosti na to zdůraznil, že žalobkyně (pronajímatelka) sice byla povinna předat předmětné nemovitosti žalované „protokolárně“, avšak nesplnění uvedené povinnosti neopravňovala žalovanou k neplnění základních povinností nájemkyně; uvedené pak platí tím spíše v situaci, kdy předmět nájmu jí byl důvěrně znám a přijala ho s účinky ke dni uzavření Nájemní smlouvy. Ostatně žalovaná se mohla obrátit na žalobkyni s výzvou k poskytnutí sjednaného plnění a neučinila-li tak, nemůže mít její nečinnost za následek zánik povinností plynoucích z nájemního poměru podle §663 a násl. obč. zák. V uvedených souvislostech současně – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 22. července 2004, sp. zn. 28 Cdo 1416/2003, a z 22. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005 – přičinil, že skutečnost, že nájemce nevyužil svého práva předmět nájmu užívat, ačkoli pronajímatel mu v tom nijak nebránil, není důvodem pro neplacení nájemného podle platně uzavřené nájemní smlouvy, a to ani s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; nájemní smlouva je totiž smlouvou konsensuální, nikoli reálnou. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že z hlediska nároku žalobkyně (pronajímatelky) na zaplacení nájemného je tak bez právního významu „tvrzená neexistence předání předmětu nájmu a neužívání předmětu nájmu po dobu trvání Nájemní smlouvy“ . Za tohoto stavu pokládal rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný v rozsahu přisouzeného dlužného nájemného (v rozsahu nepřiznaného nájemného nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním žádné z účastnic); proto ho v tomto rozsahu potvrdil ve vyhovujícím výroku I. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal, že v daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady k tomu, aby žalobkyni mohl být přiznán (byť zčásti) též nárok na zaplacení smluvní pokuty. Zde konstatoval, že jelikož v Nájemní smlouvě nebyla sjednána splatnost smluvní pokuty (přičemž tuto splatnost zákon nestanoví a nebyla určena ani soudním rozhodnutím), mohlo podle §563 obč. zák. dospět právo na její zaplacení teprve prvního dne poté, co žalobkyně požádala žalovanou o příslušné peněžité plnění. Uzavřel, že označila-li žalobkyně i přes poučení podle §118a odst. 3 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“) k důkazu o tvrzení, že vyzvala žalovanou k uhrazení smluvní pokuty, toliko předžalobní upomínku z 29. září 2016, z níž však požadavek na zaplacení smluvní pokuty dostatečně určitě a srozumitelně (ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.) nevyplýval, je žaloba v rozsahu požadavku na zaplacení smluvní pokuty předčasná. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že ohledně smluvní pokuty v částce 3.206.970,70 Kč žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení.
Žalobkyně opřela přípustnost svého dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti měnícímu výroku napadeného rozsudku, o ustanovení §237 o.s.ř. Nesouhlasila s názorem, že žalovaná nebyla řádně upomenuta o zaplacení smluvní pokuty. Tomuto názoru oponovala – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, z 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, a z 28. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011 – námitkou, že kvalifikovanou výzvou k plnění ve smyslu §563 obč. zák. je i žaloba, jejíž účinky jako výzvy k plnění nastaly okamžikem, kdy s ní byla žalovaná v průběhu řízení seznámena. Podle jejího mínění je tudíž v rozporu s citovanou (ustálenou) rozhodovací praxí dovolacího soudu právní závěr, že žaloba ohledně smluvní pokuty je předčasná. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako celek potvrdí.
Žalovaná svým dovoláním napadla především potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost svého dovolání opřela rovněž o ustanovení §237 o.s.ř. a odůvodnila ji konstatováním, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny otázky, zda v případě sjednané povinnosti pronajímatele předat (protokolárně) předmět nájmu nájemci vzniká nájemci povinnost platit nájemné (a současně oprávnění užívat předmět nájmu) již okamžikem uzavření nájemní smlouvy, nebo až okamžikem „faktického“ předání předmětu nájmu do užívání, a zda nesplnění uvedené povinnosti pronajímatele může být důvodem, pro který mu nájemce nebude povinen platit nájemné. Uvedla, že v řízení o zaplacení dlužného nájemného odpovídá povaze nájemního poměru jako synallagmatického právního vztahu povinnost pronajímatele (zde žalobkyně) prokázat též předání předmětu nájmu nájemci a nic na tom nemění, že tak v konkrétním případě nemusí učinit písemným předávacím protokolem; jinak nemůže uspět se svým požadavkem na zaplacení dlužného nájemného, neboť povinnost platit dohodnuté nájemné vzniká nájemci právě až okamžikem předání předmětu nájmu do užívání, nikoli již samotným uzavřením nájemní smlouvy. Podle jejího mínění odpovídá uvedený právní názor také judikatuře Nejvyššího soudu, na níž v napadeném rozsudku odkázal odvolací soud a podle níž platí, že nájemce je povinen platit dohodnuté nájemné, i když předmět nájmu neužívá, ledaže jej neužívá z důvodů, které lze přičíst pronajímateli. Nesplní-li totiž pronajímatel svoji smluvní povinnost předat předmět nájmu nájemci a tím mu znemožní ho užívat, pak okolnost, že nájemce předmět nájmu neužívá, lze jednoznačně přičíst pronajímateli. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku a v nákladových výrocích a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání obou účastnic řízení projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o.s.ř.“). Shledal, že byla podána včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání.
Jde-li o dovolání žalované, dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že dovoláním napadá rovněž nákladové výroky II. a IV. rozsudku odvolacího soudu. Zastává však
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že proti uvedeným výrokům její dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění; navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
Poté dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku, není z posléze uvedených příčin přípustné podle §237 o.s.ř. Tam předestřené otázky přitom dovolací soud posuzoval – vzhledem k vymezení doby plnění vzájemných závazků účastnic, obsaženému v Nájemní smlouvě – podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).
Argumentovala-li žalovaná v dovolání povahou nájemního poměru jako synallagmatického právního vztahu, patrně se pokoušela odvolacímu soudu vytknout, že na danou věc neaplikoval ustanovení §325, popř. §326 obch. zák., jež upravují problematiku plnění tzv. synallagmatických závazků, které podléhají režimu obchodního zákoníku. Za synallagmatické závazky jsou označovány ty dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním). Jde tedy nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění (např. z kupní smlouvy je kupující zavázán zaplatit cenu koupeného zboží oproti jeho převzetí a prodávající je zavázán předat mu předmět koupě oproti zaplacení kupní ceny). Vzájemná podmíněnost závazků může přitom vyplývat buď ze zákona, nebo ze smlouvy. V citovaných ustanoveních tak jde o odchylku od zásady, že každý je povinen splnit svůj závazek ve sjednané době, popřípadě v době vyplývající ze zákona, tj. včas a dále řádně, z níž úprava obchodního zákoníku vychází. Zatímco první z citovaných ustanovení – §325 obch. zák. – se vztahuje na vzájemné závazky, které mají podle smlouvy nebo podle zákona stejnou splatnost, ustanovení §326 obch. zák. dopadá na závazky s různou dobou plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. července 2010, sp. zn. 32 Cdo 1596/2010, z 29. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2389/2012 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 19. února 2014, sp. zn. II. ÚS 3615/13/, či z 25. října 2016, sp. zn. 32 Cdo 1712/2015).
V souzené věci byl čas plnění vzájemných závazků účastnic z Nájemní smlouvy, jež – s přihlédnutím k obsahu dovolání – pokládala žalovaná za vzájemně podmíněné, dohodnut vždy k jinému časovému okamžiku (žalobkyně měla předat předmětné nemovitosti žalované nejpozději do třiceti pracovních dnů poté, co jako kupující podá ve svůj prospěch návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem na základě „kupní smlouvy“ ; žalovaná měla platit nájemné vždy měsíčně předem nejpozději k desátému kalendářnímu dni v měsíci, za který se nájemné hradí, a to podle faktur vystavených žalobkyní nejpozději k pátému dni příslušného kalendářního měsíce). Za této situace tak nelze na posuzovanou věc aplikovat ustanovení §325 obch. zák. V úvahu však v tomto případě nepřichází ani použití §326 obch. zák., a to i kdyby snad měla žalovaná platit některé splátky nájemného žalobkyni předem (tj. předtím, než jí měly být předány předmětné nemovitosti do užívání). Je tomu tak už proto, že žalovaná v řízení ani netvrdila (natož prokázala) okolnosti významné z hlediska hypotézy (skutkové podstaty) posléze uvedeného ustanovení, tj. okolnosti rozhodné pro závěr, že po uzavření Nájemní smlouvy se stalo zřejmým, že žalobkyně nesplní svůj závazek vzhledem k nedostatku své způsobilosti poskytnout plnění nebo vzhledem k svému chování při přípravě plnění závazku (srov. §326 odst. 1 obch. zák.). Se zřetelem k charakteru uplatněných dovolacích námitek zbývá již jen dodat, že nebyla-li v dané věci prokázána ani okolnost, že by žalobkyně (pronajímatelka) bránila žalované (nájemkyni) v užívání předmětu nájmu (resp. neumožnila jí ho vůbec užívat), je v tomto případě vyloučena rovněž úvaha o možnosti odepřít žalující straně uplatněný nárok na zaplacení dlužného nájemného z důvodu překážky v užívání předmětu nájmu přičitatelné pronajímateli (obdobně vyznívá též právní názor vyslovený v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 20. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 2552/2009).
Z řečeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení otázek předestřených v dovolání žalované neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu; potvrzující výrok napadeného rozsudku je tak ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí (měnícímu výroku napadeného rozsudku), jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky splatnosti /dospělosti/ pohledávky na zaplacení smluvní pokuty), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Již na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že při řešení otázky otevřené dovolacímu přezkumu je namístě vycházet z dosavadních právních předpisů jen tehdy,
jde-li o práva na smluvní pokutu vzniklá do 31. prosince 2013 (§3073 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“); splatnost (dospělost) práv na smluvní pokutu vzniklých po uvedeném datu je však nutno posuzovat již podle nové hmotněprávní úpravy.
Za předchozí právní úpravy se soudní praxe ustálila v názoru, že týká-li se – jako v tomto případě – smlouva uzavřená mezi podnikateli, která není upravena v hlavě druhé části třetí obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném od 1. ledna 2001 – dále jen „obchodní zákoník“, resp. „obch. zák.“), podnikatelské činnosti smluvních stran (§261 odst. 1 obch. zák.), podléhá co do zvláštních ustanovení týkajících se příslušného smluvního typu občanskému zákoníku a zvláštním zákonům; ve všem, co pro daný smluvní typ není dáno zvláštní úpravou, však platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Splatnost pohledávky na smluvní pokutu není zákonem stanovena. Za den splatnosti se tak v případě smluvní pokuty považuje den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, co byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§340 odst. 2 obch. zák.). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek z 27. února 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, uveřejněný pod č. C 1746 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, tj. rozhodnutí, na které ve svém dovolání odkázala rovněž žalobkyně, a dále např. odůvodnění rozsudku z 30. června 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006, uveřejněného pod č. 37/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) lze přitom za kvalifikovanou upomínku (žádost věřitele o plnění) považovat i podání žaloby na zaplacení pohledávky. Z tohoto úhlu pohledu představuje žaloba hmotněprávní jednání účastníka řízení učiněné vůči soudu, které je účinné i vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli (§41 odst. 3 o.s.ř.). Od uvedených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. ledna 2014 v novém občanském zákoníku, zejména pak v §1958 odst. 2 o. z.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žaloba na zaplacení smluvní pokuty byla dne 17. ledna 2017 dodána do datové schránky žalované, do níž se žalovaná téhož dne také přihlásila (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 46 spisu). Okolnost, že se seznámila s obsahem žaloby a potažmo i s tam obsaženou žádostí o plnění již dne 17. ledna 2017, je jasně patrná dále např. i z jejího vyjádření z 13. února 2017, podaného u soudu prvního stupně dne 15. února 2017 (viz podání na č. l. 48 až 50 spisu). Vzhledem k řečenému není tedy žádných pochyb o tom, že již zkraje roku 2017 byla žalovaná (řádně) vyzvána k zaplacení smluvní pokuty s účinky předvídanými v §340 odst. 2 obch. zák., resp. nyní v §1958 odst. 2 o. z. Jinými slovy řečeno, žalované již dne 17. ledna 2017 vznikla povinnost uspokojit pohledávku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ (k vymezení uvedené lhůty viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, na jehož závěry lze v podrobnostech odkázat i pro účely výkladu ustanovení §340 odst. 2 obch. zák., resp. §1958 odst. 2 o. z.). Byl-li přitom napadený rozsudek vyhlášen (vydán) dne 15. května 2019, tj. po více než dvou letech poté, co žalobkyně upomenula žalovanou o příslušné peněžité plnění, je evidentní, že podle stavu, který zde byl v době rozhodování odvolacího soudu (§154 odst. 1 o.s.ř.), již zmíněná – velmi krátká – lhůta, kterou měla žalovaná na přípravu a realizaci splnění svého dluhu, dávno uplynula a že tedy pohledávka žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty byla v té době již splatná (dospělá). Opačný závěr (tj. závěr o „předčasnosti“ žaloby v rozsahu požadavku na zaplacení smluvní pokuty), jejž navíc učinil odvolací soud s odkazem na ustanovení §563 obč. zák., které na posuzovanou věc nedopadá, proto nelze pokládat za správný. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 věty první o.s.ř. tudíž použila žalobkyně opodstatněně.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek v uvedeném výroku a v závislých nákladových výrocích bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalované pak podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu