ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4378.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 4378/2018-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně B. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Šťastným, advokátem se sídlem v Praze 2, Melounová 520/4, proti žalované M. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marcelou Šancovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Petrská 1133/6, o zaplacení 184.221,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 99/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 21 Co 330/2017-361, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.599,60 Kč k rukám Mgr. Petra Šťastného, advokáta se sídlem v Praze 2, Melounová 520/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 28 C 99/2012-328, řízení co do částky 10.164 Kč zastavil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 184.221,22 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalované společně a nerozdílně s dalším žalovaným E. H. zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 21 Co 330/2017-361, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil co do částky 183.180,42 Kč s tím, že jí s ohledem na její majetkové, sociální a zdravotní poměry k zaplacení stanovil splátky po 10.000 Kč měsíčně, a zároveň rozhodl, že je povinna tuto částku zaplatit spolu s žalovaným E. H., kterému byla tato povinnost stanovena rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2013, č. j. 28 C 99/2012-44, ve znění rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 21 Co 293/2013-86, s tím, že povinnost jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnosti druhého žalovaného (dále jen „potvrzující výrok“), ve zbývající částce 1.040,80 Kč ho změnil tak, že žalobu zamítl; současně odmítl odvolání žalované do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalovanou a žalobkyní před soudy obou stupňů.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce aplikace §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a možnosti odepření požadavku na zaplacení poplatku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy v konečném důsledku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, za niž vznikl dluh na nájemném, z něhož jsou požadovány poplatky z prodlení – podle předcházející právní úpravy (§3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle obč. zák.
V soudní praxi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4780/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 2886/2015, odmítl; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 5/2002“) není pochyb, že žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení nelze zásadně považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možné pouze takovému požadavku, který by pomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Především jde o situace, kdy k neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu podstatným způsobem přispěl samotný pronajímatel.
Důvody, pro které by bylo možné uplatnění nároku na zaplacení poplatku z prodlení považovat za odporující dobrým mravům, nelze spatřovat v samotné nepříznivé sociální situaci dovolatelky (srov. např. R 5/2002) ani ve výši poplatku z prodlení [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1534/2017 (podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 3502/17), rozsudek téhož soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 615/2017]. Jiné skutečnosti, které by zakládaly důvod aplikace §3 odst. 1 obč. zák., dovolatelka neuvádí a nevyplývají ani z obsahu spisu. Odvolací soud koneckonců nepřehlédl nepříznivou sociální a zdravotní situaci dovolatelky a zohlednil ji uložením povinnosti splnit dluh ve splátkách.
V části, v níž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř., neobsahuje dovolání řádné vylíčení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), a tento údaj nelze zjistit ani z jeho obsahu. Dovolací soud se proto touto dovolací otázkou nezabýval.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu