ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.477.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 477/2018-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou ve věci žalobkyně Regionálního centra Olomouc s.r.o. , IČO: 19012811, se sídlem v Olomouci, Hodolanech, Jeremenkova 1211/40b, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti žalovaným 1) I. P. , narozené XY, bytem XY, 2) H. R., narozené XY, bytem v XY, 3) H. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupeným Mgr. Liborem Špundou, advokátem se sídlem v Olomouci, Masarykova třída 795/41, o zaplacení 1 466 489 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 273/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. října 2017, č. j. 75 Co 92/2017-673, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. listopadu 2017, č. j. 75 Co 92/2017-693, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 288 Kč k rukám Mgr. Libora Špundy, advokáta se sídlem v Olomouci, Masarykova třída 795/41, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 139,80 Kč k rukám Mgr. Libora Špundy, advokáta se sídlem v Olomouci, Masarykova třída 795/41, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 288 Kč k rukám Mgr. Libora Špundy, advokáta se sídlem v Olomouci, Masarykova třída 795/41, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 15 C 273/2014-586, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni 223 806 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni 447 612 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalované 3) povinnost zaplatit žalobkyni 223 806 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobkyni 142 816, 25 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), aby žalovaná 2) byla povinna zaplatit žalobkyni 285 632,50 Kč s příslušenstvím (výrok V.), aby žalovaná 3) byla povinna zaplatit žalobkyni 142 816,25 Kč s příslušenstvím (výrok VI.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok VII.) a o povinnosti žalobkyně i žalovaných zaplatit náklady řízení státu ve výši, která bude určena samostatným usnesením (výroky VIII. a IX.). Tuto výši pak určil usnesením ze dne 7. 3. 2017, č. j. 15 C 273/2014-654.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 75 Co 92/2017-673, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2017, č. j. 75 Co 92/2017-693, odmítl odvolání žalovaných proti výrokům IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), ve výrocích I., II. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobkyni částku 223 806 Kč s příslušenstvím, aby žalovaná 2) byla povinna zaplatit žalobkyni částku 447 612 Kč s příslušenstvím a aby žalovaná 3) byla povinna zaplatit žalobkyni částku 223 806 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.), o nákladech řízení státu (výrok IV.) a o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně (výrok V.). Usnesením ze dne 4. 10. 2017, č. j. 75 Co 93/2017-684, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 15 C 273/2014-654, a řízení zastavil.
Dovolání žalobkyně proti měnícím výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Námitkami směřujícími proti výkladu ujednání ve Smlouvě dovolatelka ve skutečnosti zpochybnila správnost (úplnost) skutkových zjištění. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladů projevu vůle, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 853/2007). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, přitom odpovídají obsahu spisu; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Pro úplnost lze uvést, že zaujal-li na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v dovolacím řízení zpochybnit) odvolací soud právní závěr, dovolatelka nemůže po žalovaných požadovat nárokované peněžité plnění z titulu práv uvedených v §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je jeho rozhodnutí výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě odkázal.
Námitkami, že napadené rozhodnutí bylo (pro ni) překvapivé (odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, aniž by však účastníky o svém odlišném právním názoru informoval a umožnil jim tak procesně reagovat), vytkla odvolacímu soudu vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Jen pro úplnost je možno dodat, že rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé považovat nelze. Podle ustálené soudní praxe překvapivým je takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012).
Napadené rozhodnutí nemohlo být pro dovolatelku překvapivé, neboť argument, že dovolatelka měla provést rekonstrukci na své vlastní náklady bez nároku na náhradu vůči vlastníkovi budovy, žalované uplatnily již ve vyjádření k žalobě ze dne 16. 9. 2014. Ačkoli odvolací soud uvedl, že skutková zjištění o smluvním ujednání, podle něhož má nájemce zájem provést adaptaci a rekonstrukci nebytových prostor na učebny a potřebné kancelářské zázemí, a proto hodlá provést a hradit stavební práce popsané v příloze č. 2a, 2b, 2c a 3, učinil nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve skutečnosti toto zjištění vyplývá již z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2017 (viz strana 5), po právní stránce jej však soud prvního stupně nijak nehodnotil. Jeho závěry žalované napadly v odvolání ze dne 13. 2. 2017 a na odvolání žalovaných dovolatelka reagovala podáním ze dne 22. 9. 2017. Na jednání dne 27. 9. 2017 odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 24. 10. 2006 a umožnil účastníkům se k němu vyjádřit. Zabýval se tedy věcí z pohledu tvrzení uplatněných účastníky již před soudem prvního stupně a z pohledu stejného zákonného ustanovení, kterým souzenou věc posuzoval i soud prvního stupně. Jen z toho, že odvolací soud zaujal odlišný náhled na význam uvedené okolnosti pro hmotněprávní posouzení věci (oproti soudu prvního stupně), však nelze na překvapivost (nepředvídatelnost) napadeného rozhodnutí usuzovat.
Dovolatelka namítala také nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což může být vadou řízení (která rovněž nepředstavuje způsobilý dovolací důvod), nikoli procesní otázkou, na jejímž řešení by spočívalo napadené rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu však není nepřezkoumatelné, jelikož je zřejmé, z jakého skutkového stavu odvolací soud vyšel i jaké právní závěry učinil.
Dovolání není přípustné ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení (před soudy obou stupňů), neboť v této části neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), napadá je zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 30. 1. 2019
Mgr. Lucie Jackwerthová
pověřená členka senátu