ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.564.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 564/2019-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Albert Česká republika, s.r.o., IČO 44012373, se sídlem v Praze 5, Jinonicích, Radlická 520/117, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Compass Group Czech Republic s.r.o. , IČO 00642215, se sídlem v Praze 7, Holešovicích, Jankovcova 1603/47a, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o neoprávněnost výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 13/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 15 Co 379/2018-472, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 21. 11. 2018, č. j. 15 Co 379/2018-472, se mění takto:
Usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 C 13/2018-462, se mění tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 38 C 25/2018 nepřerušuje .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 19. 1. 2018 domáhá určení neplatnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání, kterou jí dala žalovaná (nájemkyně) dne 30. 11. 2017.
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 C 13/2018-462, přerušil podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dané řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 38 C 25/2018 mezi totožnými účastníky, jehož předmětem je neoprávněnost výpovědi z nájmu jiného prostoru sloužícího k podnikání a v němž je řešena stejná předběžná otázka jako v daném řízení, a sice otázka výkladu sporného ujednání o provozních nákladech obsaženého ve smlouvách o nájmu či podnájmu, které byly uzavírány na tomtéž jednání. Zdůraznil, že mezi účastníky probíhá více než dvacet skutkově obdobných soudních sporů, přičemž právě Okresní soud Plzeň - město již započal s dokazováním a provedl výslechy svědků, jejichž výslech je navrhován i v daném řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 15 Co 379/2018-472, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud měl (stejně jako soud prvního stupně) za to, že v přezkoumávané věci byly splněny podmínky pro přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť závěry učiněné v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň - město mohou být využitelné i v tomto řízení a je nadbytečné provádět dvojí dokazování k téže předběžné otázce.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, zejména od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15. V něm se Ústavní soud zabýval otázkou, jaký vliv má na posouzení délky řízení skutečnost, že účastník sám požádal o přerušení řízení, aby soud vyčkal rozhodnutí v pilotním případu a soud tomuto návrhu vyhověl, odvolací soud však tyto závěry rozšířil a aplikoval je i v projednávané věci, ačkoli žalobkyně s přerušením řízení nesouhlasila. Uvedený postup nepřispěje k hospodárnosti ani k rychlosti řízení, navíc je obecným pravidlem, že vyčkávání na výsledek „obdobného“ řízení nemá oporu v §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále opět jen „o. s. ř.“ Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při výkladu ustanovení
§109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
Důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle §135 odst. 2 o. s. ř. může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Soud by měl dále posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5759/2016). Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade i literatura (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 752).
Ze shora citovaných názorů plyne, že ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.).
Z tohoto pohledu nelze postup odvolacího soudu považovat za přiměřený. Otázka výkladu sporného ujednání o provozních nákladech obsaženého ve smlouvách o nájmu či podnájmu (v odůvodnění napadeného rozhodnutí blíže nespecifikovaná) má v obou řízeních povahu předběžné otázky, kterou si soud může vyřešit sám. Nebude řešena ve výroku rozhodnutí, proto její řešení přijaté Okresním soudem Plzeň – město nebude pro dané řízení (ani pro další skutkově obdobné spory) závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009). Přitom závisí-li vyřešení této otázky na výslechu vyjmenovaných svědků a zhodnocení jejich výpovědí, jak je naznačeno v napadeném rozhodnutí, nelze je považovat za výrazně složité. Je proto pravděpodobné, že by vyčkání výsledku řízení vedeného před Okresním soudem Plzeň – město neúměrně prodloužilo řízení v souzené věci.
Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout, dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že řízení se do skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 38 C 25/2018 nepřerušuje.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu