ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.649.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 649/2018-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně DREYER s.r.o. , se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Golčova 1/2, IČO: 63996782, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalované Národní knihovně České republiky , se sídlem v Praze 1, Klementinum 190, IČO: 00023221, zastoupené JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova 413, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání, in eventum o určení, že nájemní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 51/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2017, č. j. 14 Co 193/2017-225, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2017, č. j. 14 Co 193/2017-225, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď ze dne 17. prosince 2015 (dále jen „Výpověď“), kterou jí dala žalovaná z nájmu prostorů sloužících k podnikání, a současně určení, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou trvá. Šlo o „prostory Barokní prohlídkové trasy zahrnující Astronomickou věž a Barokní knihovní sál Klementina Národní knihovny ČR a dále prostor jednoho parkovacího stání na vnitřním nádvoří Klementina Národní knihovny ČR, umístěné v komplexu Klementina Národní knihovny ČR v domě č. p. XY v obci XY, který je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a v domě č. p. XY v obci XY, který je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY“ (dále jen „Nebytové prostory“), vše zapsáno Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, tedy prostory blíže vymezené smlouvou o nájmu a využití nebytových a ostatních prostor v komplexu Klementina Národní knihovny ČR uzavřenou mezi účastnicemi dne 21. prosince 2006, ve znění dodatků č. 1 – 4 (dále též jen „Nájemní smlouva“)
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že Výpověď je neoprávněná (výrok I.), a současně i žalobu na určení, že nájemní vztah trvá (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
Z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění. Žalovaná, která byla zřízena jako příspěvková organizace, hospodaří se svěřeným majetkem za podmínek upravených zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“). Dne 21. prosince 2006 uzavřely účastnice nájemní smlouvu, podle níž měla žalobkyně výhradní právo provádět v Nebytových prostorách veřejné turistické prohlídky a současně právo komerčně je využívat i k jiným účelům. Žalovaná jako subjekt hospodařící s majetkem státu uzavřela Nájemní smlouvu v zájmu účelného a hospodárného využití areálu Klementina v souladu s ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb., avšak při zachování hlavního účelu, kterému slouží. Dodatkem č. 4 byla doba nájmu prodloužena do 1. ledna 2023. Od vzniku nájemního vztahu měla probíhat rekonstrukce areálu Klementina (čl. 5. bod 3. Nájemní smlouvy). Na základě čl. 2 bodu 2.3.2. písm. d/ Nájemní smlouvy byla žalovaná oprávněna smlouvu vypovědět, přestanou-li být plněny podmínky podle §27 zákona č. 219/2000 Sb. a její potřebu nebude možné uspokojit dohodou se žalobkyní v rámci Nájemní smlouvy. Ve Výpovědi – doručené žalobkyni dne 21. prosince 2015 – žalovaná uvedla, že „potřebuje předmět nájmu k plnění úkolů v rámci své působnosti, a to zejména v souvislosti s postupem revitalizace areálu Klementina, kdy nemá NK jiné možnosti než využít pro plnění úkolů v rámci své působnosti předmětné prostory, čímž přestaly být plněny podmínky §27 odst. 1 věta první zákona č. 219/2000 Sb.“ Proti Výpovědi vznesla žalobkyně námitky, s nimiž žalovaná nesouhlasila. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně – za použití ustanovení §3074 odst. 1 věty první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) – především dovodil, že Nájemní smlouvou byl mezi účastnicemi založen platný nájemní vztah podle zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy účinném znění. Žalobkyně byla srozuměna s tím, že nejde o obvyklou smlouvu mezi soukromoprávními subjekty, a současně také věděla o probíhající rekonstrukci areálu Klementina rozdělené do tří etap. Otázku oprávněnosti Výpovědi posuzoval podle nynější právní úpravy ve smyslu §3074 odst. 1 věty první před středníkem o. z. Konstatoval, že žalovaná byla oprávněna nájemní vztah ukončit výpovědí, jestliže – jako v daném případě – přestanou být plněny podmínky podle §27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., a shledá-li, že Nebytové prostory potřebuje k plnění úkolů v rámci své působnosti z důvodu probíhající rekonstrukce Klementina, přičemž tuto potřebu nemůže uspokojit dohodou se žalobkyní. Přitom Výpověď shledal dostatečně určitou, jelikož vymezuje skutek, jenž je nezaměnitelný s jiným (probíhající rekonstrukce Klementina); rovněž odkaz na ustanovení §27 zákona č. 219/2000 Sb. považoval za dostatečný. Z těchto důvodů žalobu na určení neoprávněnosti Výpovědi zamítl. Neshledal-li Výpověď neoprávněnou, pak nájemní vztah na jejím základě zanikl, a proto zamítl i žalobu na určení, že nájemní vztah trvá.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. září 2017, č. j. 14 Co 193/2017-225, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.) a změnil ve výroku II. tak, že určil, že nájemní vztah trvá (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním názorům. Shodně se soudem prvního stupně pouze dovodil, že na základě Nájemní smlouvy vznikl mezi účastnicemi platný nájemní vztah. Poté konstatoval, že ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. zahrnuje tři samostatné a na sobě nezávislé skutkové podstaty; organizační složka může přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby hmotnou věc nebo její část, jestliže ji a/ dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, nebo b/ bude dosaženo účelnějšího nebo hospodárnějšího využití věci při zachování hlavního účelu, ke kterému jí slouží, anebo c/ je-li to účelné před konečným naložením s věcí, u níž bylo v rámci dané organizační složky rozhodnuto o trvalé nepotřebnosti. V daném případě šlo jednoznačně o skutkovou podstatu pod písm. b/; jestliže podmínka nepotřebnosti nemusela být v takovém případě splněna v době vzniku práva nájmu, stěží může být Výpověď odůvodněna jejím odpadnutím. S přihlédnutím k uvedenému uzavřel, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z jiného důvodu (písm. a/), než který jí podle zákona (písm. b/) svědčil (dále též jen „první právní závěr“). Dále uvedl, že Výpověď neobstojí také pro neurčité vymezení výpovědního důvodu. Zde poukázal na obecné náležitosti právního jednání jako je jeho určitost (v této souvislosti zmínil ustanovení §553 o. z.), avšak současně i na jeho zvláštní náležitosti, jelikož podle §2310 odst. 1 věty za středníkem o. z. výpověď, v níž není uveden její důvod, je neplatná. Podle jeho názoru odůvodnění Výpovědi pouhým odkazem na postupující revitalizaci areálu Klementina je neurčité (dále též jen „druhý právní závěr“) zejména s přihlédnutím k tomu, že strany byly s touto skutečností seznámeny již v době uzavírání Nájemní smlouvy (resp. jejího dodatku č. 4) a obecně ji nepovažovaly za překážku vzniku, resp. dalšího trvání nájemního vztahu; „povšechný a obecný odkaz na revitalizaci, ani strohá citace textu zákona“ tudíž nevyhovuje zákonným požadavkům určitosti právního jednání, ale především také výslovné dohodě účastnic, podle níž „pronajímatel nájemci konkrétně zdůvodní, v čem spočívá naplnění zákonem stanovených důvodů“. Na podkladě výše uvedeného uzavřel, že právo nájmu nebylo platně vypovězeno, a proto výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nájemní vztah mezi účastnicemi trvá. Jako věcně správný však potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na určení neoprávněnosti Výpovědi. Podle jeho názoru totiž přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání znamená především zkoumání naplněnosti výpovědního důvodu, byť soud vysloví neoprávněnost i tehdy, je-li výpověď neplatná či zdánlivá. Za situace, kdy se žalobkyně domáhala současně určení neoprávněnosti Výpovědi i trvání nájemního vztahu, je však nadbytečné rozhodovat o neoprávněnosti Výpovědi (navzdory shledání její neplatnosti), jelikož tento výrok je fakticky konzumován kladným výrokem o existenci práva nájmu. Z těchto důvodů výrok o zamítnutí žaloby na určení neoprávněnosti Výpovědi jako věcně správný potvrdil.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost odůvodnila konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání podala z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Nejprve namítla, že na rozdíl od odvolacího soudu považuje důvod vymezený ve Výpovědi za „dostatečně konkrétní a určitý, tak aby naplňoval zákonné požadavky“ . Jelikož vykonává funkce plynoucí převážně ze zákona č. 257/2001 Sb., pak jako výpovědní důvod postačí tvrzení, že nebytové prostory potřebuje k plnění úkolů v rámci své působnosti. Především však nesouhlasila se závěrem, že ve Výpovědi použila jiný důvod, než který jí podle zákona ve skutečnosti svědčil. Uvedla, že byť ustanovení §27 zákona č. 219/2000 Sb. vymezuje více skutkových podstat, nelze s ohledem na judikovanou kogentnost tohoto ustanovení připustit, aby na základě smluvního ujednání bylo možné vypovědět nájemní vztah toliko při naplnění jedné z nich. Organizační složka státu totiž musí mít možnost nájemní vztah vypovědět při naplnění kterékoliv z nich, neboť nemůže vyloučit, že v průběhu trvání nájemního vztahu bude předmětnou část svého majetku potřebovat pro plnění svého hlavního účelu (jenž nadto nespočívá v provádění veřejných turistických prohlídek). Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popř. zamítnuto (bude-li shledáno přípustným).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Shledal, že bylo podáno včas (k doplňku dovolání, podanému po uplynutí dovolací lhůty /§242 odst. 4 o.s.ř./, nepřihlížel), subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Současně nepřehlédl, že dovolání evidentně nesměřuje proti nákladovému výroku III. napadeného rozsudku, byť dovolatelka dovolání i proti tomuto výroku ohlásila. Ve skutečnosti totiž proti nákladovému výroku nijak nebrojila a pouze formálně naznačila, že dovolání i proti němu podává.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Při řešení této otázky především – vzhledem k právním závěrům, které odvolací soud přijal – zdůrazňuje, že nelze-li pro neurčitost zjistit obsah právního jednání ani výkladem, o právní jednání nejde (§553 odst. 1 o. z.); k takovému zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§554 o. z.). Odvolací soud posoudil Výpověď jako právní jednání neurčité (a tudíž zdánlivé, k němuž se nepřihlíží), neboť „povšechný a obecný odkaz na revitalizaci, ani strohá citace textu zákona nemohou vyhovovat nejen obecnému požadavku určitosti právního jednání, ale především nevyhovují výslovné dohodě mezi účastníky, že v takovém případě pronajímatel nájemci konkrétně zdůvodní, v čem spočívá naplnění zákonem stanovených důvodů“ . Přes tento závěr se však – poněkud protismyslně a především bez ohledu na zákonné důsledky vyplývající z neurčitosti právního jednání – zabýval povahou uplatněného výpovědního důvodu a jeho naplněností. Jde-li však pro neurčitost o zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží, je – logicky vzato – vyloučeno uvažovat o jeho obsahu, v tomto případě také o povaze uplatněného výpovědního důvodu a jeho naplněnosti. Otázku použitého výpovědního důvodu lze tedy řešit až poté, co je kladně vyřešena otázka určitosti výpovědi. Navíc otázkou určitosti Výpovědi se zabýval nejen z pohledu ustanovení §553 o. z. V této souvislosti zmínil i ustanovení §2310 odst. 1 o. z., tedy jakoby hodlal dovozovat, že ve Výpovědi není uveden její důvod (viz §2310 odst. 1 o. z.), a proto je neplatná; to přesto, že v rámci prvního právního závěru uvedl, že dovolatelka použila ve Výpovědi jiný důvod, než jí ve skutečnosti svědčil.
Přes všechny tyto okolnosti dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o.s.ř. pro řešení otázky, zda vzhledem ke zjištěným skutečnostem je Výpověď (dostatečně) určitá, jinak řečeno zda zde nejde pro neurčitost o zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží (viz §553 a §554 o. z.); přitom k neplatnosti či zdánlivosti právního jednání (v tomto případě k výpovědi z nájmu) soud přihlédne i v jiném řízení (zde v řízení o určení, že nájemní poměr trvá), neboť ustanovení §2314 o. z. tomu nebrání, a k jejich uplatnění zákon neupravuje žádné zvláštní řízení a nestanoví zde ani žádnou lhůtu. V tomto ohledu dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v poměrech nové právní úpravy nebyla dosud výslovně vyřešena.
Naproti tomu je přesvědčen, že dovolání nemůže být přípustné podle §237 o.s.ř. pro řešení otázky povahy uplatněného výpovědního důvodu a jeho naplněnosti. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněném pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že v řízení podle §2290 o. z., který upravuje žalobu na neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu, se nájemce domáhá přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy „zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“. Soud se tak zabývá především naplněností uplatněného výpovědního důvodu a zjistí-li, že výpovědní důvod nebyl dán, rozhodne, že výpověď je neoprávněná. Jelikož ustanovení §2314 o. z. je obdobou ustanovení §2290 o. z., lze tyto závěry bez rozumných pochybností použít i v případě výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání. Pro úplnost dovolací soud dodává, že zákonodárci nic nebrání v tom, aby posouzení otázky (ne)oprávněnosti určitého právního jednání vyhradil samostatnému řízení (jak to pro daný případ učinil v ustanovení §2314 odst. 3 o. z.) a tím vyloučil, aby dotčenou otázku mohl soud řešit v jakémkoliv jiném řízení, byť jako otázku předběžnou. Otázku použitého výpovědního důvodu a jeho naplněnosti nelze tudíž řešit v řízení, které je otevřeno dovolacímu přezkumu, tj. v řízení o určení, že nájemní poměr trvá.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) spisu vyplynuly. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 o.s.ř., neboť povaha zjištěných vad řízení tomu nebrání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§553 odst. 1 o. z.). Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku (§553 odst. 2 o. z.). K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§554 o. z.). Zbývá dodat, že výklad právních jednání je upraven v ustanoveních §555 až 558 o. z.
Za předchozí právní úpravy se soudní praxe ustálila v názoru, že mezi významné požadavky na právní úkony patří náležitosti vůle a jejího projevu. Náležitostí projevu vůle jsou srozumitelnost, určitost, a v některých případech i forma projevu. Nesrozumitelný je projev tehdy, jestliže nelze zjistit ani výkladem, co jím mělo být vyjádřeno. Určitost projevu se týká jeho obsahové stránky; neurčitý projev je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost může být odstraněna výkladem podle §35 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), avšak výkladem (podle citovaného ustanovení) nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Pokud nelze uvedený nedostatek odstranit tímto způsobem, šlo (v té době) o právní úkon neplatný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný pod č. 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 29. srpna 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, a z 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008). S přihlédnutím k uvedenému lze rovněž dodat, že projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu (v daném případě učiněné v písemné formě), je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat.
Již z Nájemní smlouvy vyplývá, že v užívaných prostorách bude „po zahájení doby platnosti“ (smlouvy) probíhat rekonstrukce; ostatně rekonstrukce Klementina byla, a to i s ohledem na jeho význam v našich poměrech, obecně známou skutečností. Součástí Nájemní smlouvy bylo rovněž ujednání o možnosti výpovědi pro případ, kdy již nebudou naplněny podmínky normované ustanovením §27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., a dále také o délce výpovědní doby a o počátku jejího běhu. Z Výpovědi učiněné v písemné formě vyplývá, že v jejím prvním odstavci se nachází odkaz na Nájemní smlouvu a její čtyři dodatky, tedy odkaz na právní důvod, na jehož základě vznikl a postupně se prodlužoval nájem tam specifikovaných nebytových prostor. V jejím druhém odstavci se uvádí, že důvodem výpovědi (na základě čl. 2, odst. 2.3., pododst. 2.3.2. písm. d/ Nájemní smlouvy) je, že „NK potřebuje předmět nájmu k plnění úkolů v rámci své působnosti, a to zejména v souvislosti s postupem revitalizace areálu Klementina, kdy nemá NK jiné možnosti než využít pro plnění úkolů v rámci své působnosti předmětné prostory, čímž přestaly být plněny podmínky podle §27 odst. 1 věta první zákona č. 219/2000 Sb. ...“. Poté se zde nachází v tučné podobě citace uvedeného ustanovení, dále poučení o délce výpovědní doby a počátku jejího běhu. S dovolatelkou se lze ztotožnit v názoru, že s ohledem na takto popsané okolnosti byl její projev vůle vtělený do Výpovědi určitý, neboť výkladem byl, a to i po zohlednění poměrů žalobkyně jako obchodní společnosti, objektivně pochopitelný; jinak řečeno, typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu mohl takto projevenou vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat, byť lze připustit, že při obsahovém vymezení použitého výpovědního důvodu mohla být dovolatelka přinejmenším konkrétnější v tom smyslu, že šlo podrobněji a současně i výstižněji za použití méně obecných formulací popsat okolnosti vedoucí ji k Výpovědi, a to bez odkazu na konkrétní zákonné ustanovení.
Odvolacímu soudu proto nelze přisvědčit, dovodil-li, že výpověď z nájmu je z důvodů uvedených v napadeném rozsudku neurčitá. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 o.s.ř. byl proto v tomto směru uplatněn opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že napadený rozsudek není v dotčeném měnícím výroku II. správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil – s přihlédnutím k posléze uvedenému – v celém rozsahu (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §243f odst. 4 větou před středníkem o.s.ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Postup odvolacího soudu, který se zabýval otázkou použitého výpovědního důvodu a jeho naplněnosti a tudíž otázkou neoprávněnosti Výpovědi (jako otázkou předběžnou) v řízení o určení, že nájemní poměr trvá, ačkoliv jí měl a mohl řešit pouze v řízení o přezkoumání oprávněnosti Výpovědi (viz předchozí výklad), je totiž zjevně v rozporu s ustanovením §2314 o. z. Takovýmto postupem pak odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě v případě přípustného dovolání přihlédl, a proto zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu