ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.71.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 71/2019-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, proti žalovaným 1) R. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, 2) J. V., narozenému XY, bytem XY, 3) M. V., narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, za účasti statutárního města Liberec, IČO 00262978, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o určení vlastnictví k nemovité věci a o vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 205/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. dubna 2018, č. j. 29 Co 196/2017-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 2) a 3), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 365 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Alexandra Šoljaka, advokáta se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (odvolací soud) ze dne 17. 4. 2018, č. j. 29 Co 196/2017-182, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci (soud prvního stupně) ze dne 12. 5. 2017, č. j. 18 C 205/2016-136, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví k jednotkám č. XY, č. XY a č. XY v domě č. p. XY na pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY, o strpění výmazu vlastnického práva, o výmaz vlastnického práva a o vyklizení společných prostor, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, přípustné.
Odvolací soud založil svůj závěr o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví ke sporným jednotkám na dvou na sobě nezávislých důvodech. Předně dovodil, že žalobě nelze vyhovět, neboť to vylučuje ustanovení §1167 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, podle něhož dojde-li k zápisu vlastnického práva k jednotkám do veřejného seznamu, nelze prohlášení (vlastníka) prohlásit za neplatné, ani nelze určit, že vlastnické právo k jednotce nevzniklo, v případě, že věcné právo k jednotce nabyla další osoba. Následně však rovněž dovodil, že žalobě nelze vyhovět ani pro nedostatek pasivní legitimace žalovaných. Ačkoli se totiž žalobkyně domáhala určení, že vlastníky sporných jednotek nejsou žalovaní, ale statutární město Liberec, neoznačila jej za účastníka.
Jen ve vztahu k prvnímu právnímu názoru dovolatelka náležitě vylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání - uvedla, že jde o právní otázku, která dosud nebyla řešena. Ve vztahu k druhému právnímu názoru je ovšem dovolání vadné, neboť dovolatelka namítla vady řízení (konkrétně neposkytnutí poučení podle §118a o. s. ř.), a uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.; k vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.). Lze proto uzavřít, že správnost druhého právního názoru nebyla účinně zpochybněna. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se jím mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného současně vyplývá, že druhý právní názor (o nedostatku pasivní legitimace žalovaných) musí obstát, a je proto bezpředmětné přezkoumávat správnost prvního právního názoru (jenž dovoláním účinně napaden byl), neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nemožnosti vyhovět žalobnímu požadavku na určení vlastnictví ke sporným jednotkám to nemůže mít žádný vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pouze pro úplnost lze dodat, že odvolací soud řízení zmíněnou vadou nezatížil, neboť poučení účastníka o tom, kdo by měl být podle hmotného práva (správně) žalován, přesahuje poučovací povinnost soudu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2942/2010). Rovněž závěr odvolacího soudu, že byly-li sporné bytové jednotky zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka) a následně žalovaní nabyli vlastnické právo k těmto jednotkám, nelze po 1. 1. 2014 prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo (žalovaných) ke (sporným) bytovým jednotkám nevzniklo, je v souladu s výslovnou úpravou ustanovení §1167 o. z. i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 ICdo 34/2015, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, nebo jeho usnesení ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4486/2016), od níž není důvod se odchýlit. Případné vady prohlášení, jež vymezuje jednotky v domě (některé z nich) nesprávným způsobem, lze odstranit pouze postupem podle §1168 o. z.
Také dalšími výtkami, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, dovolatelka namítla vady řízení, a tedy uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné ani proti části výroku o strpění výmazu vlastnického práva, o výmaz vlastnického práva, o vyklizení společných prostor, ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť v této části neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení by navíc ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu