ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.84.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 84/2019-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně ELMAD spol. s r. o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 433, IČO 15771318, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 171/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2018, č. j. 15 Co 117/2018-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2017, č. j. 24 C 171/2010-144, jímž zamítl žalobu žalobkyně na obnovu řízení a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku, zda později přijaté rozhodnutí (nález Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva) v jiné věci je důvodem pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., posoudil odvolací soud v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Právní teorie i soudní praxe (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §228 až 235i. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1800; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005) je jednotná v závěru, že žaloba na obnovu řízení byla a je chápána jako prostředek nápravy pravomocně skončených věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Samotné jiné právní posouzení věci – spojené se změnou judikatury (v souvislosti s později přijatým rozhodnutím v jiné věci) není důvodem povolení obnovy řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod číslem 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné pod číslem 40/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li předběžnou otázku a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1350/15), usnesení téhož soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 552/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 2546/18), nebo usnesení ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009].
Právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu je třeba vždy aplikovat ve skutkově obdobných věcech (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005), soudy rovněž při výkladu a aplikaci práva vždy přihlížejí i k rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, jejich relevance dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 604/02). Nelze je však považovat za rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného výkladu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva v jiné právní věci jiných účastníků (byť skutkově i právně obdobné) proto není důvodem pro obnovu řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 552/2018, ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 2546/18).
Dovolatelka sice napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu