ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.841.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 841/2018-210
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Statutárního města Brno, městské části Brno - střed, se sídlem v Brně, Dominikánská 2, proti žalované L. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Sekaninou, advokátem se sídlem v Brně, Sukova 49/4, o zaplacení 170 474 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 C 204/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2017, č. j. 70 Co 74/2017-142, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2017, č. j. 70 Co 74/2017-142, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2016, č. j. 231 C 204/2009-127, ve výroku I. o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně, nejméně však 25 Kč za každý započatý měsíc z prodlení z částky
740 Kč od 1. 8. 2004 do zaplacení,
1 685 Kč od 1. 9. 2004 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 10. 2004 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 11. 2004 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 12. 2004 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 1. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 2. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 3. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 4. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 5. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 6. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 7. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 8. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 9. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 10. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 11. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 12. 2005 do zaplacení,
1 696 Kč od 1. 1. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 2. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 3. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 4. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 5. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 6. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 7. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 8. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 9. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 10. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 11. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 12. 2006 do zaplacení,
742 Kč od 1. 1. 2007 do zaplacení,
742 Kč od 1. 2. 2007 do zaplacení,
742 Kč od 1. 3. 2007 do zaplacení,
742 Kč od 1. 4. 2007 do zaplacení,
742 Kč od 1. 5. 2007 do zaplacení,
742 Kč od 1. 6. 2007 do zaplacení,
742 Kč od 1. 7. 2007 do zaplacení,
127 557 Kč od 16. 9. 2009 do zaplacení,
v nákladovém výroku II., a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2017, č. j. 70 Co 74/2017-142, pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2016, č. j. 231 C 204/2009-127, ve výroku I. o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 170 474 Kč, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 16. 9. 2009 se žalobce (pronajímatel bytu) domáhal, aby mu žalovaná (nájemkyně bytu) zaplatila částku 170 474 Kč s poplatky z prodlení z titulu nájemného a plateb spojených s užíváním bytu za období od dubna 2004 do června 2007, kterou uznala dohodou o uznání dluhu, avšak neuhradila.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 231 C 204/2009-127, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 70 Co 74/2017-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil následující skutkový stav. Žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemce uzavřeli dne 25. 5. 2001 smlouvu o nájmu bytu č. 1 sestávajícího z pokoje, kuchyně a příslušenství v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY, v ulici XY, stojícího na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný byt“) na dobu neurčitou. Ve smlouvě se žalovaná zavázala platit sjednané nájemné vždy do konce měsíce, za který se hradí, ale tuto svou povinnost dlouhodobě neplnila. Nájem skončil dne 30. 6. 2007. Dne 27. 8. 2007 žalovaná podepsala listinu označenou jako uznání dluhu, v níž uznala, že žalobci dluží 176 474 Kč za období od dubna 2004 do července 2007 z titulu dlužného nájemného za nájem předmětného bytu, a zavázala se zaplatit dlužnou částku podle splátkového kalendáře nejpozději do března 2008, následně uhradila celkem 6 000 Kč. Dne 31. 3. 2008 žalovaná podepsala další splátkový kalendář, v němž se zavázala zaplatit dlužnou částku stanovenými splátkami nejpozději do října 2008, splátky však neplnila.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především dovodil, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o nájmu bytu podle §685 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, z níž žalované vznikla podle §696 obč. zák. povinnost platit nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Nájemné za období do dubna 2004 do července 2007 ve výši 176 474 Kč žalovaná neuhradila a tento svůj dluh dne 27. 8. 2007 uznala podle §558 obč. zák. Měl za to, že uznáním dluhu došlo k prodloužení promlčecí doby ze tří na deset let v souladu s §110 odst. 1 obč. zák., a vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 16. 9. 2009, tedy před uplynutím promlčecí doby, námitku promlčení vznesenou žalovanou nehledal důvodnou. Dále dovodil, že z listiny označené jako uznání dluhu nijak nevyplývá, že by součástí uznané částky 176 474 Kč byl i poplatek z prodlení. Dodal, že požadavek žalobce na zaplacení dlužného nájemného a poplatků z prodlení není možné (ani s ohledem na sedmiletou délku řízení a nepříznivé majetkové poměry žalované) považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a uzavřel, že žalobce má právo i na poplatek z prodlení z jednotlivých dlužných částek nájemného v souladu s 697 obč. zák. a §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že soud prvního stupně pochybil, když dne 19. 8. 2010 vydal rozsudek pro zmeškání, před doručováním však neověřil její adresu. Rozsudek jí byl řádně doručen až dne 18. 1. 2016, následně byl k jejímu odvolání zrušen, a pochybením soudu prvního stupně tak byla zcela nedůvodně prodloužena doba nárůstu jejího dluhu. Dále odvolacímu soudu vytýkala, že se nezabýval obsahem uznání dluhu ze dne 27. 8. 2007, které nepovažovala za dostatečně určité, neboť z něj není zcela zřejmé, jakého období se má týkat. I kdyby svůj dluh vůči žalobci skutečně uznala, uznala jej co do částky 176 474 Kč, neuznala však jeho příslušenství, tudíž přinejmenším jeho část (za dobu do 16. 9. 2006) se promlčela v obecné tříleté promlčecí době. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, považovala proto posouzení promlčení provedené odvolacím soudem za nesprávné. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda uznání závazku co do jistiny, má za následek i uznání příslušenství), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro úplnost zbývá dodat, že naproti tomu dovolání není přípustné podle citovaného ustanovení pro řešení otázky, zda je soud povinen ověřit si adresu účastníka pro doručování rozhodnutí bezprostředně před doručováním písemnosti, neboť na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Předně je třeba zdůraznit, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho mimo jiné vyplývá, že pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilý dovolací důvod. Námitkou, že z listiny označené jako uznání dluhu není zřejmé, za jaké období je dluh uznáván, však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod uplatnila. Zjišťuje-li totiž soud obsah listiny, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Otázka, co je uvedeno v textu uznání dluhu, je proto otázkou skutkovou. V tomto směru je tedy výtka nesprávného právního posouzení věci ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázku otevřenou dovolacímu přezkumu dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem, §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že ze samotného uznání jistiny nelze dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství, a to zejména za situace, kdy byl uznáván dluh promlčený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněný pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1323/2010). Byť byl uvedený závěr vysloven v řízení, jehož předmětem bylo zaplacení úroků z prodlení, uplatní se i v případě, kdy je žalobcem požadován poplatek z prodlení, který je pouze jiným druhem majetkové sankce za prodlení dlužníka s placením nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu a který je stejně jako úrok z prodlení příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.). Má povahu opětujícího se plnění a povinnost dlužníka jej zaplatit vzniká (stejně jako u úroku z prodlení) jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním svého závazku; tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“ (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněný pod č. 104/2004 časopisu Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, či usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněné pod č. 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto nebylo-li právo na poplatek z prodlení písemně uznáno, promlčuje se v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé.
Součástí zjištěného skutkového stavu bylo i zjištění, že dne 27. 8. 2007 žalovaná uznala svůj dluh z titulu nájemného za období do dubna 2004 do července 2007 ve výši 176 474 Kč. Nebylo přitom pochyb, že tato částka je jistinou pohledávky, poplatek z prodlení součástí uznané částky nebyl. Uznání dluhu proto založilo běh desetileté promlčecí doby podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. pouze ohledně jistiny pohledávky.
Jestliže za této situace odvolací soud uzavřel, že právo žalobce na poplatek z prodlení není promlčeno, aniž se zabýval tím, kdy se žalovaná ocitla v prodlení s plněním jednotlivých plateb nájemného (i s přihlédnutím ke splátkovému kalendáři), je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Z výše řečeného vyplývá, že ohledně příslušenství byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. užit opodstatněně, a v tomto rozsahu proto dovolací soud, jelikož neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Ve zbývajícím rozsahu, co do jistiny 170 474 Kč, však dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání v této části Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 1. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu