ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.857.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 857/2019-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) J. H., narozeného XY, bytem XY, b) M. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Václavem Hatákem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Jožky Jabůrkové 275, proti žalovanému V. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ditou Vávrovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Nad Celnicí 388, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 96/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. října 2018, č. j. 18 Co 245/2018-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta Mgr. Václava Hatáka, se sídlem v Pardubicích, Jožky Jabůrkové 275.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 7 C 96/2016-106, určil, že „povinnost žalovaného vyklidit byt č. XY o velikosti 48,3 m 2 , umístěný v prvním nadzemním podlaží domu č. p. XY ve XY, který je součástí pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 429 m 2 v obci a katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedené u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, uložená rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 17 C 95/2004-28, který nabyl právní moci dne 2. 3. 2005, není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu,“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací ze dne 3. 10. 2018, č. j. 18 Co 245/2018-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“) a že došlo k podstatné změně poměrů, takže by bylo v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“), aby trvala povinnost žalobců zajistit žalovanému náhradní byt. Dovodil, že změnu poměrů založila okolnost, že žalovaný nabyl v dědickém řízení spoluvlastnický podíl na domě v XY, s většinovým spoluvlastníkem se dohodl na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví za peněžitou náhradu a poté zakoupil dům v obci XY, čímž si zajistil vlastní bydlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“. Dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při posouzení dovoláním zpochybněné otázky naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení a otázky změny poměrů v řízení o určení, že uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
V projednávaném případě jde o určení, zda výkon práv a povinností, tak jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 a §8 o. z. (dříve §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Předpokladem takového určení podle §80 o. s. ř. je, že právo pronajímatele na vyklizení bytu a jeho povinnost k zajištění dříve přisouzené bytové náhrady trvají v době rozhodování soudu o žalobě na určení, že vyklizovací povinnost není již nadále vázána na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod číslem 45/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 45/2000“, či ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5425/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné pod číslem 52/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3200/2010).
Jestliže žalovaný předmětný byt nevyklidil a povinnost žalobců zajistit mu bytovou náhradu nezanikla, je závěr odvolacího soudu, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., v souladu s výše uvedenou judikaturou.
Soudní praxe se rovněž ustálila v názoru, že o případ, kdy by trvání na zajištění bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 a §8 o. z. (dříve §3 odst. 1 obč. zák.), jde typicky tehdy, když žalovaný má jinou možnost bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3359/2009). Důvodem pro odepření bytové náhrady je přitom jak nájemní, tak vlastnické právo k bytu, který nemusí splňovat kritéria bytu náhradního (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2728/2004, či ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 26 Cdo 257/2006). V rozsudku ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1439/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nachází-li se druhý byt v nemovitosti ve vlastnictví nájemce, lze na něm spravedlivě požadovat, aby jej užíval, měl-li objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky; pokud tak neučiní, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži pronajímatele bytu, jehož nájem je vypovídán. Je-li takto postižitelné právo nájmu, pak tím spíše by měla být takováto okolnost zohledněna v případě, kdy jde toliko o právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady; jinak by totiž osoba, jíž takovéto právo svědčí, měla více práv než nájemce bytu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3359/2009).
S ohledem na tyto závěry lze pokládat názor, že v daném případě nastala změna poměrů, v jejímž důsledku je trvání na přisouzené bytové náhradě v rozporu s dobrými mravy, za odpovídající shora citované judikatuře. Je tomu tak proto, že po rozhodnutí o vyklizení bytu s vázaností na zjištění bytové náhrady dovolatel nabyl v dědickém řízení spoluvlastnický podíl (o velikosti 3154/10000) na domě v XY a následně se v probíhajícím soudním řízení s většinovým spoluvlastníkem dohodl na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví za peněžitou náhradu ve výši 880 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl menšinovým spoluvlastníkem, nelze mu vytýkat, že se bez vážného důvodu vzdal možnosti trvale uspokojit svoji bytovou potřebu v domě, jehož byl spoluvlastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98), je však třeba vzít v úvahu, že získal sumu peněz, která by nepochybně postačovala k zajištění jiné adekvátní možnosti bydlení.
Dovolatel pak kupní smlouvou ze dne 19. 4. 2017 nabyl parcelu st. XY v k. ú. XY, jejíž součástí je rodinný dům č. p. XY, o němž před soudem prvního stupně výslovně uvedl, že by jeho bytové potřeby uspokojil, v odvolacím řízení pouze doplnil, že rekonstruuje kuchyni. Za této situace odvolací soud nepochybil, jestliže s přihlédnutím k době, která uplynula od uzavření kupní smlouvy, uzavřel, že žalovaný měl možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky. Namítal-li dovolatel v dovolání, že předmětný dům je v neobyvatelném stavu a že vzhledem k věku a zdravotnímu stavu jej nebude moci využít pro zajištění své bytové potřeby, uplatnil tzv. skutkové novoty, k nimž dovolací soud nemohl přihlédnout (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1511/2016, není případný, neboť na závěrech v něm uvedených odvolací soud ve skutečnosti své rozhodnutí nezaložil. V odůvodnění svého rozsudku sice zmínil „změnu situace na trhu nájemního bydlení“, avšak pouze jen jako argument podpůrný („navíc“), primárním důvodem pro určení, že uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, byla skutečnost, že žalovaný má jinou možnost bydlení.
Ani další rozhodnutí zmiňované dovolatelem – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1808/2003 – na danou věc nedopadá. To, že nabytí vlastnického práva ke garsoniéře, navíc v jiném městě, není takovou změnou poměrů, která by odůvodňovala určení, že vyklizovací povinnost žalovaného z bytu nebude nadále vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, dovolací soud dovodil ve skutkově odlišném případu, kdy žalovaný, jenž se stal vlastníkem garsoniéry, podal u stavebního odboru žádost o povolení změny jejího užívání na kancelář. Popsané skutkové okolnosti však nelze postavit na roveň projednávané věci, kdy žalovaný poté, co nabyl významnou majetkovou hodnotu umožňující mu zajištění bydlení, podle své volby zakoupil nemovitost v jiné obci.
Vzhledem ke změněným poměrům na straně dovolatele lze na něm spravedlivě požadovat, aby na sebe převzal závazek, který původně tížil žalobce. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovolání podává i proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu