ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.861.2019.1
sp. zn. 26 Cdo 861/2019-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce F. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalované M. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Monikou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Chelčického 122/8, o poskytnutí slevy z nájemného, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 46/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. října 2018, č. j. 15 Co 192/2017-361, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Táboře (soud prvního stupně) ze dne 24. 1. 2017, č. j. 12 C 46/2011-206, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal slevy z nájemného bytu ve výši 80 % od 24. 1. 2017 do doby odstranění tam specifikovaných vad a zaplacení částky 261.702,40 Kč představující 80% slevu z nájemného za období od 1. 11. 2010 do 24. 1. 2017; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel zpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy.
Nelze přisvědčit ani jeho námitce, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva - poučovací povinnosti (§118a o. s. ř.) - odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení účastníků řízení postupem podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Z rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu spisu se podává, že odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly v průběhu řízení zjištěny a účastníky tvrzeny.
Námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkazy, na kterých soud prvního stupně založil svá zjištění, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.). Zmíněnou vadou ostatně odvolací řízení ani netrpí, neboť odvolací soud své skutkové závěry založil na řádně provedeném doplnění dokazování; nehodnotil jinak důkazy, které sám nezopakoval, ale pouze si provedením dalších (soudem prvního stupně neprovedených) důkazů zajistil řádný podklad pro svá skutková zjištění (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 402/2010).
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první (ve spojení s §243f odst. 3) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu