ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.1435.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 1435/2019-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele BK Hladnov Ostrava, z. s. , se sídlem v Ostravě, Želazného 732/4, PSČ 712 00, identifikační číslo osoby 65497601, zastoupeného Mgr. Janem Tomsem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Emila Filly 296/13, PSČ 709 00, za účasti České basketbalové federace, z. s. , se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 45770778, zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 00, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 445/2015, o dovolání České basketbalové federace, z. s., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 69 Co 335/2018-159, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 69 Co 335/2018-159, a výroky II., III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 2018, č. j. 9 C 445/2015-132, se ruší a věc se v tomto rozsahu postupuje k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 9 C 445/2015-132, zamítl „žalobu“ o vyslovení neplatnosti dvou rozhodnutí matriční komisařky České basketbalové federace, z. s. (dále jen „ČBF“), ze dne 13. 8. 2015 o přestupu hráčů J. Z., narozeného XY, číslo licence XY, a E. G., narozeného XY, číslo licence XY (výrok I.), určil, že rozhodnutí Dozorčí a odvolací rady ČBF ze dne 10. 9. 2015 o odvolání navrhovatele proti rozhodnutím matriční komisařky uvedeným ve výroku I. je neplatné (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o poplatkové povinnosti ČBF (výrok IV.).
[2] K odvolání ČBF Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Odvolací soud úvodem - k odvolací námitce věcné nepříslušnosti - konstatoval, že věcná příslušnost krajského soudu podle §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), se vztahuje na rozhodování ve statusových věcech právnických osob (např. jejich zrušení, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů, změny stanov apod.), o což v dané věci nejde, neboť předmětem napadeného rozhodnutí ČBF je věc týkající se „běžného spolkového života“.
[4] Poté odvolací soud vysvětlil, proč je napadené rozhodnutí ČBF neplatné pro rozpor s Přestupním řádem ČBF a proč nelze na projednávanou věc aplikovat §260 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala ČBF dovolání, opírajíc jeho přípustnost o §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „žalobu zamítne“, nebo aby rozsudky odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[6] Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v řešení otázek:
1) jaké soudy jsou v prvním stupni věcně příslušné k projednání a rozhodnutí věcí „tzv. spolkových žalob“ podle §258 a násl. o. z. a
2) do jaké míry mohou soudy zasahovat do tzv. spolkové autonomie,
majíc za to, že se odvolací soud při jejich posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[7] Poukazujíc na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2016, č. j. 14 Cmo 157/2016-138, dovolatelka namítá, že k projednání „spolkové žaloby“ podle §258 o. z. jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, neboť existuje pouze jediná „spolková žaloba“ ve smyslu citovaného ustanovení, pročež by dle názoru dovolatelky měla existovat jednotná věcná příslušnost soudů. Opačný přístup by znamenal, že navrhovatel (žalobce) nebude vědět, jakému soudu má návrh (žalobu) adresovat, neboť není možné vždy předem posoudit, zda jde o záležitost týkající se „běžného spolkového života“, či nikoli.
[8] Ke druhé jí předkládané otázce dovolatelka uvádí, že soudy obou stupňů zcela ignorovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu o nutné zdrženlivosti soudní moci, jde-li o zásahy do spolkového života, konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, a ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2094/2011.
[9] A konečně, dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí jejího orgánu bylo přijato v souladu s Přestupním řádem ČBF; nadto je nutné zohlednit §260 odst. 2 o. z., když vyslovením neplatnosti rozhodnutí by došlo k zásahu do práv třetích osob - přestoupivších hráčů, kteří nebyli účastníky tohoto řízení.
[10] Navrhovatel ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
[11] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., a to k posouzení otázky procesního práva, které soudy jsou v prvním stupni věcně příslušné k projednání a rozhodnutí předložené věci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[12] Dovolání je i důvodné.
[13] Řízení bylo v projednávané věci zahájeno (podáním návrhu) dne 7. 12. 2015. Otázku, který soud je věcně příslušný k projednání a rozhodnutí této věci v prvním stupni, je tudíž nutné posoudit podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014, a dále podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
[14] Podle §3 odst. 2 písm. a) z. ř. s. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora, přeměn a otázek statusu veřejné prospěšnosti.
[15] Z §85 písm. a) z. ř. s. plyne, že řízeními o některých otázkách týkajících se právnických osob jsou řízení ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora, přeměn a otázek statusu veřejné prospěšnosti.
[16] V usnesení ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že s účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu §85 písm. a) z. ř. s., v němž jsou k projednání a rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.].
[17] Při vymezení pojmu řízení ve statusových věcech právnických osob je totiž třeba mít na paměti, že jde o pojem procesního práva, který nemusí mít (a nemá) zcela shodný obsah s pojmem tzv. statusových věcí užívaným v právu hmotném, resp. s pojmem „právo týkající se postavení osob“ ve smyslu §1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.
[18] Zdaleka ne všechny právní normy upravující otázky právnických osob lze považovat za součást práva upravujícího postavení osob ve smyslu posledně označeného ustanovení. Typickým příkladem je většina pravidel upravujících vznik a zánik členství v korporaci. Taktéž platí, že ne vše, o čem rozhodují orgány právnických osob, patří do působnosti práva upravujícího postavení osob (tedy do tzv. statusové úpravy v hmotněprávním smyslu). Nicméně z pohledu procesněprávního zákonodárce zahrnul řízení, v němž soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánu právnické osoby, bez dalšího mezi řízení ve statusových věcech právnických osob, aniž by rozlišoval, zda dotčeným rozhodnutím orgán právnické osoby rozhodl o záležitosti, která je regulována právem upravujícím postavení osob. Jinými slovy, pro posouzení, zda jde o řízení ve statusových věcech právnických osob ve smyslu §85 písm. a) z. ř. s., není významné, zda záležitost, o níž orgán právnické osoby rozhodl, spadá mezi tzv. statusové věci ve smyslu hmotněprávním (zda je regulována právem upravujícím postavení osob).
[19] Opačný přístup, dle něhož by otázka, zda jde o řízení podle §85 písm. a) z. ř. s., byla zodpovídána v závislosti na povaze záležitosti, o níž orgán právnické osoby napadeným rozhodnutím rozhodl, by vedl k rozdílnému závěru o věcné příslušnosti vždy podle toho, v jaké záležitosti orgán rozhodoval (krajské soudy jsou věcně příslušné toliko k řízením výslovně vypočteným v §3 odst. 2 z. ř. s.). Přijal-li by orgán právnické osoby na tomtéž zasedání více rozhodnutí, z nichž některá by měla (z pohledu hmotněprávního) povahu statusové věci a jiná nikoliv, rozhodovaly by o jejich neplatnosti soudy různého stupně i v případě, kdy by důvody neplatnosti byly totožné (např. vady při svolání zasedání orgánu). Takový závěr neodpovídá předpokladu racionálního zákonodárce.
[20] Shora citované závěry se plně prosadí i v poměrech projednávané věci (v podrobnostech viz rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, k jehož závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (v usneseních ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3476/2016, ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3365/2017, a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5859/2016).
[21] Závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci rozhodovaly věcně příslušné soudy, neboť napadené rozhodnutí orgánu spolku se týká záležitosti běžného spolkového života, pročež na věc §85 písm. a) z. ř. s. nedopadá, proto není správný.
[22] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je - v rozsahu, ve kterém bylo dotčeno odvoláním a dovoláním - a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§243e odst. 2 o. s. ř.).
[23] V další fázi řízení věcně příslušný soud prvního stupně nepřehlédne, že i když se do „nového“ občanského zákoníku promítly starší judikatorní závěry, ustanovení §260 o. z. přineslo (jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3307/2016) oproti §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, změnu v přístupu k posuzování platnosti rozhodnutí orgánu spolku (jeho souladu se zákonem a stanovami), spočívající v tom, že soud v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku musí nejprve posoudit soulad napadeného rozhodnutí orgánu spolku se zákonem a stanovami; teprve poté, kdy dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je na místě vyslovit jeho neplatnost, či zda je – s ohledem na konkrétní okolnosti – naplněn některý z důvodů upravených v §260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit.
[24] Skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením. To, že soud rozhodl jinou - kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou - formou rozhodnutí, je vadou řízení, která nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99). Proto Nejvyšší soud i v této věci rozhodl o dovolání usnesením (§243f odst. 4 o. s. ř.).
[25] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 a §226 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu