ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3605.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 3605/2018-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně m., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, PSČ 500 02, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danielem Kauckým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, PSČ 110 00, o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 31/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2018, č. j. 6 Cmo 247/2017-93, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2017, č. j. 74 Cm 31/2017-86, přerušil řízení v projednávané věci do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 175/2017.
[2] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Jedinou dovolací námitkou je tvrzení, podle něhož byla žaloba v projednávané věci podána předčasně, neboť škoda, jejíž náhrady se žalobkyně na žalovaném domáhá, by vznikla až v případě nevymahatelnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení za společností I. A., kterou žalobkyně uplatnila žalobou projednávanou Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 175/2017. Dovolatel poukazuje v tomto směru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 28/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit.
[5] Poukaz dovolatele na posledně citovanou judikaturu Nejvyššího soudu není přiléhavý; odkazovaná rozhodnutí se vztahují k odpovědnosti státu za výkon veřejné moci a ke skutkově odlišné situaci, než jaká byla zjištěna v projednávané věci.
[6] Názor dovolatele, podle něhož žalobkyni nemohla vzniknout škoda (není-li její pohledávka za společností I. A. nevymahatelná), je v rozporu s opačným závěrem podávajícím se z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uveřejněný pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále i rozsudky ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 663/2013, a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3158/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 662/2013).
[7] Otázku konkurence nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou odčerpáním prostředků ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
[8] Jinými slovy, v případě konkurence nároku na náhradu škody vůči jedné osobě a nároku na bezdůvodné obohacení vůči osobě jiné je poškozený oprávněn požadovat plnění od kterékoliv osoby, případně i od obou (všech) osob.
[9] Z pohledu dovolací argumentace tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí; jiné otázky, kterými by se Nejvyšší soud mohl zabývat, pak dovolání neotvírá.
[10] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Co 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu