ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.5887.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 5887/2017-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce O. T. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou, se sídlem v Třebíči, Hasskova 95/16, PSČ 674 01, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Budíškovice , se sídlem v Budíškovicích č. p. 134, PSČ 378 91, identifikační číslo osoby 00110205, zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, PSČ 251 01, o zaplacení 296.435 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 105/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2017, č. j. 8 Cmo 120/2017-188, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2017, č. j. 8 Cmo 120/2017-188, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 12. 9. 2014 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení 296.435 Kč s příslušenstvím jako pohledávky na vypořádání další majetkové účasti bývalé členky žalovaného D. B., zemřelé 2. 7. 2013, kterou nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 6. 2014, uzavřené s jejími dědici Z. K., I. K. a H. K.
[2] Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 9. 2015, č. j. 12 C 132/2014-90, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2016, č. j. 22 Co 2534/2015-124, který nabyl právní moci dne 18. 3. 2016 a kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 296.435 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 312.904 Kč od 1. 9. 2014 do 22. 7. 2015 a z částky 296.435 Kč od 23. 7. 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů celkem 141.209,92 Kč, k dovolání žalovaného zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2016, č. j. 26 Cdo 2915/2016-159, a věc postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích jako soudu věcně příslušnému.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích poté usnesením ze dne 22. 5. 2017, č. j. 13 Cm 105/2017-180, řízení zastavil (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 172.412 Kč (výrok II.).
[4] Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaný zaslal žalobci dne 7. 4. 2016 na jistinu 296.435 Kč a na náhradu nákladů řízení 141.210 Kč a dne 11. 4. 2016 na úroky z prodlení 39.735 Kč.
2) Žalobce vzal žalobu v celém rozsahu zpět při jednání konaném dne 10. 5. 2017.
3) Žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil, neboť plnil pouze v důsledku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl Nejvyšším soudem zrušen.
[5] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný plnil žalobci krátce po doručení později zrušeného rozsudku odvolacího soudu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uvedl, že pohledávka uplatněná žalobou zanikla splněním, a žalovaný tak nemá vážné důvody se zpětvzetím žaloby nesouhlasit. Řízení proto podle §96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zastavil.
[6] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., když k zastavení řízení „došlo v důsledku plnění žalovaného, tedy v důsledku jeho chování“ vzal žalobce žalobu zpět.
[7] Soud nesdílel názor žalovaného, podle něhož jsou v projednávané věci dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. Soud uvedl, že ve věci „probíhalo dokazování, když řízení dospělo až k pokynu Nejvyššího soudu řešit, zda článek 12 odst. 5 stanov žalovaného není neplatný pro rozpor s dobrými mravy s poukazem na rozhodnutí 29 Cdo 1633/99“. V projednávané věci by žalovaný podle stanov splácel vypořádací podíl ve výši 329.373 Kč v částce 5 % ročně, tedy ve výši 16.470 Kč, dvacet let. Soud zvažoval aplikaci §150 o. s. ř., a „přestože meritorně nerozhodl, přihlédl k tomu, co v řízení již vyšlo najevo a jaké rozhodnutí, pokud by nedošlo k plnění ze strany žalovaného, by asi bylo nasnadě“.
[8] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[9] Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že právo na náhradu nákladů řízení vzniklo podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. žalobci, neboť „plněním ze strany žalovaného zanikla žalobcem vymáhaná pohledávka a žalobce vzal žalobu z titulu splnění svého nároku zpět“.
[10] Vycházeje ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 342/2014, odvolací soud dovodil, že uspokojil-li žalovaný nárok žalobce „ve vazbě na pravomocné rozhodnutí soudu, které bylo posléze v dovolacím řízení zrušeno“, je třeba takovou skutečnost považovat za důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř.
[11] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, a sice otázky, zda jsou v projednávané věci dány důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., pro které neměla být žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
[12] Dovolatel namítá, že odvolací soud měl zkoumat existenci důvodů hodných zvláštního zřetele s ohledem na poměry obou účastníků řízení a rovněž na okolnosti, za nichž řízení probíhalo. Uvádí, že jako fyzická osoba disponuje „nesrovnatelně jinými materiálními podmínkami“ než žalovaný. Přiznání náhrady nákladů řízení dovolateli by nebylo nepřiměřenou tvrdostí vůči žalovanému, neboť ke sporu nemuselo dojít, pokud by žalovaný řádně plnil. Dovolatel žalovaného k plnění řádně vyzval a vedl s ním několik jednání. Žalovaný však trval na svém výkladu stanov, přestože z „konstantní judikatury“ vyplývá, že žalobou uplatněný nárok „je splatný v celém rozsahu pro neplatnost ustanovení stanov“.
[13] Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/2006, dovolatel tvrdí, že aplikace §150 o. s. ř. by měla být výjimečná a že v projednávané věci nepřichází do úvahy.
[14] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že uloží žalovanému zaplatit dovolateli náhradu nákladů řízení.
[15] Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
[16] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[17] Nejvyšší soud předesílá, že podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[18] Dovolání nelze odmítnout podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozhodnutím dovolateli odepřel (podle jeho tvrzení) náhradu nákladů řízení v částce převyšující 50.000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[19] Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem předestřené otázky výkladu §150 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[20] Dovolání je i důvodné.
[21] Podle §146 odst. 1 o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení a) skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného; b) bylo zastaveno.
[22] Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
[23] Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
[24] Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu je ustálena v závěru, podle něhož základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), jež je doplněna zásadou zavinění (§146 odst. 2 a §147 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění může typicky spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět.
[25] S vědomím faktu, že základní zásady rozhodování o náhradě nákladů řízení (zásada úspěchu ve věci a zásada zavinění) mají hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jež je umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přitom zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2121/2015, ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5308/2015, nebo ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 928/2017).
[26] Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[27] Názor odvolacího soudu, podle něhož uspokojil-li žalovaný nárok žalobce „ve vazbě na pravomocné rozhodnutí soudu, které bylo posléze v dovolacím řízení zrušeno“, je třeba takovou skutečnost považovat za důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., je se shora citovanými judikatorními závěry ve zjevném rozporu. Odvolací soud především nevyložil, v čem spatřuje výjimečnost případu odůvodňující prolomení zásady zavinění, a nezabýval se ani poměry účastníků řízení, resp. tím, jak se aplikace §150 o. s. ř. v poměrech účastníků řízení projeví.
[28] Okolnost spočívající v tom, že žalovaný plnil na základě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo posléze Nejvyšším soudem zrušeno, přitom není sama o sobě pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podstatná. Rozhodující je, zda splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala (k tomu srov. závěry rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). Pouze v takovém případě lze uzavřít, že žalobce vzal pro chování žalovaného zpět žalobu, která byla podána důvodně, a o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (srov. obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015). Není-li tomu tak, je namístě aplikovat ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř.
[29] V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 26 Cdo 2915/2016-159, jímž bylo zrušeno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí odvolacího soudu, na jehož základě žalovaný plnil, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, vzhledem k námitkám žalobce, bude třeba vyřešit, zda nejsou stanovy žalovaného v článku 12 odst. 5 ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb.). V této souvislosti (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4015/2014) připomněl, že i při vypořádání další majetkové účasti člena družstva lze přiměřeně použít judikaturu, jež se týká splatnosti vypořádacího podílu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, uveřejněný pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5272/2014).
[30] Z této judikatury vyplývá, že určují-li stanovy družstva delší než zákonnou lhůtu splatnosti vypořádacího podílu, musí být délka takové lhůty vždy odůvodněna pouze objektivními (byť třeba specifickými) poměry družstva (např. způsobem jeho hospodaření) a nesmí přesáhnout dobu, po kterou tyto poměry neumožňují družstvu vypořádací podíl dosavadnímu členovi vyplatit, aniž by byla ohrožena existence či řádné fungování družstva. Nesplňuje-li stanovami určená lhůta tyto podmínky, jsou stanovy v této části podle §39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5272/2014, ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1151/2017, a ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4538/2017).
[31] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkaz odvolacího soudu na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 342/2014, není přiléhavý. Odvolací soud totiž pominul, že Nejvyšší soud citovaným rozhodnutím zamítl dovolání žalované, která se domáhala přiznání náhrady nákladů řízení, s tím, že ustanovení §150 o. s. ř. umožňuje pouze nepřiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který by jinak měl na přiznání náhrady nákladů řízení právo, tedy v daném případě nepřiznat právo na náhradu řízení žalobkyni; nemohlo však založit právo na náhradu nákladů žalované.
[32] Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
[33] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[34] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Marek Doležal předseda senátu