ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.823.2018.1
sp. zn. 27 Cdo 823/2018-612
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce D. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, PSČ 742 21, proti žalované Agrochov Jezernice, a. s. , se sídlem v Jezernici 42, PSČ 751 31, identifikační číslo osoby 65138139, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 122/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 11. 2017, č. j. 69 Co 291/2017-583, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 28. 12. 2016, č. j. 12 C 122/2007-537, určil, že D. S. (dále jen „družstvo“) je výlučným vlastníkem budovy bez čísla popisného nebo evidenčního postavené na pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území a obci XY (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, č. j. 69 Co 291/2017-583, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Šlo přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu ve věci, neboť:
1) rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 6. 2008, č. j. 12 C 122/2007-116, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 12 Co 466/2008-167, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, č. j. 29 Cdo 2651/2009-215, a
2) rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 12. 2013, č. j. 12 C 122/2007-380, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 10. 2014, č. j. 12 Co 205/2014-416, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 29 Cdo 954/2015-452.
[4] Žalovaná podala proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Již v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014, bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
[6] K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3799/2017, doplnil, že skutečnost, zda nabyvatel je v dobré víře (či nikoli), je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že stav evidovaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu. Dobrá víra tu není, jestliže se nabyvatel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že zápis práva v katastru odpovídá skutečnému stavu (pro držbu obdobně například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, či ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
[7] Závěr odvolacího soudu (který v tomto směru „zcela odkázal“ na úvahy soudu prvního stupně) ohledně nedostatku dobré víry dovolatelky při nabývání sporných nemovitostí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k posuzování dobré víry – viz například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 318/2016, nebo ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4883/2017; k posuzování dobré víry srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2283/2009, nebo ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3799/2017.
[8] Argumentujíc tím, že dobrou víru je nutné posuzovat vždy k datu uzavření kupní smlouvy, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že dovodil nedostatek její dobré víry ze skutečností, které nastaly (teprve) poté, kdy s A. B. a P. P. uzavřela 27. 12. 2006 kupní smlouvu o převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem (dále jen „kupní smlouva“). Ve skutečnosti tomu tak ale není.
[9] Dovolatelka uvádí, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o nedostatku její dobré víry s odkazem na skutečnost, že ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke sporným nemovitostem došlo v průběhu řízení vedeného v projednávané věci. Přitom však přehlíží, že uvedly-li soudy obou stupňů, že dovolatelka nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem „v době, kdy již probíhalo toto řízení“, šlo ze strany soudů pouze o nepřesné vyjádření skutkového stavu věci, jež nebylo pro právní posouzení dobré víry dovolatelky významné.
[10] Vlastnické právo ke sporné nemovitosti bylo do katastru nemovitostí vloženo vskutku teprve poté, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 12 Co 466/2008-167. Soudy obou stupňů však výslovně uvedly – a vzaly v úvahu, že návrh na vklad byl podán „téhož dne“, kdy byla uzavřena kupní smlouva (tj. 27. 12. 2006), tedy před zahájením řízení vedeného v projednávané věci.
[11] Shodně je tomu u námitky dovolatelky, podle které vzal odvolací soud při posouzení její dobré víry při nabývání sporných nemovitostí v úvahu, že proti P. P. bylo zahájeno trestní řízení (teprve) v srpnu 2007. Soudy obou stupňů nevycházely z toho, že proti jmenovanému bylo zahájeno trestní řízení, nýbrž ze skutečnosti, že P. P. byl v říjnu 2006 odvolán z funkce předsedy představenstva družstva. Přitom bylo členskou schůzí již tehdy projednáno podání trestního oznámení, což muselo být dovolatelce (podle závěrů soudů obou stupňů) známo.
[12] A konečně, zpochybňuje-li dovolatelka své majetkové a personální propojení s družstvem, které bylo podle závěrů soudů obou stupňů realizováno prostřednictvím společnosti Hranicko a. s., tvrdíc, že v době uzavření smlouvy nebyla ani ona, ani družstvo 100% akcionářem společnosti Hranicko a. s., přehlíží, že na řešení této otázky svá rozhodnutí soudy obou stupňů nezaložily. Soudy nevycházely z předpokladu, že je pro závěr o nedostatku dobré víry dovolatelky nezbytné, aby byla 100% akcionářem společnosti Hranicko a. s. Závěry soudů obou stupňů jsou vybudovány na zjištění personálního propojení všech tří subjektů (dovolatelky, družstva a společnosti Hranicko a. s.), které je pouhým „nepřímým odrazem“ majetkové účasti dovolatelky a družstva na společnosti Hranicko a. s. (odrazem realizace práv akcionářů jako společníků podílet se na řízení společnosti).
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[14] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu