ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.108.2019.2
sp. zn. 28 Cdo 108/2019-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce S. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 505, proti žalované V. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 67, o zaplacení 316 405,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 231/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. června 2018, č. j. 27 Co 111/2017-490, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. 12. 2016, č. j. 10 C 231/2014-269, v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 100.000 Kč se 7,5 % úrokem z prodlení jdoucím od 6. 12. 2012 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), zbývající část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že se žaloba o zaplacení dalších 316.405,86 Kč s příslušenstvím zamítá; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o povinnosti žalobce k úhradě soudního poplatku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem III. odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalované též náklady odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž brojil proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud učinil odlišné skutkové závěry z důkazů, které nezopakoval, čímž se měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu. Namítal rovněž, že odvolací soud dovodil věrohodnost a pravdivost obsahu k důkazu prováděné elektronické korespondence mezi účastníky řízení, ačkoliv výsledky hodnocení dokazování vytvořily podmínky nejvýše pro úsudek, dle něhož nelze vyloučit, že mezi účastníky řízení elektronická korespondence daného obsahu skutečně proběhla. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 57/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jakkoli ovšem dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem (kritizuje-li věrohodnost a pravdivost dokazování provedeného obsahem elektronické komunikace mezi účastníky řízení) a vytýká vady řízení (má-li za to, že odvolací soud učinil odlišné skutkové závěry z důkazů, které nezopakoval). Nepředkládá tím tedy žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně přitom s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce získal informace o držení peněžních prostředků (jejichž vydání se žalobou domáhal) žalovanou nejpozději v červnu 2012, na němž jest vybudován jeho právní závěr o promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, ostatně nevykazuje žádný – natož extrémní – rozpor s provedeným dokazováním, jež je v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v souladu s ustanoveními §132 a §157 odst. 2 o. s. ř. též přesvědčivě a logicky vyhodnoceno.
Námitky dovolatele, že odvolací soud učinil odlišné skutkové závěry z důkazů, které nezopakoval, pak představují vytýkané vady řízení, jež však s účinností od 1. 1. 2013 rovněž nezakládají způsobilý dovolací důvod. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci. Odvolací soud se sice může obecně vzato odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§213 odst. 1, 2 o. s. ř.), nelze ovšem ztrácet ze zřetele judikaturní závěry, dle nichž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012). Čerpal-li tedy odvolací soud svá skutková zjištění z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně [z obsahu vzájemné elektronické komunikace účastníků řízení, ze zprávy soudního exekutora Mgr. Petra Polanského ze dne 6. 6. 2017 (č. l. 341 - 344) a z písemného znaleckého posudku znalce Mgr. Martina Ludmy (č. l. 205 – 217)], aniž je zopakoval, zásadám, na nichž je založeno občanské soudní řízení, se očividně nezpronevěřil.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.), když toliko prostřednictvím námitek dovolatele zpochybňujících hodnocení dokazování soudy nižšího stupně a upozorňujících na procesní vady, jimiž mělo být odvolací řízení zatíženo, na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, která se k dovolání nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 3. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu