ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1102.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1102/2019-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručení Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalovanému: město Rousínov , IČ 00292281, se sídlem v Rousínově, Sušilovo náměstí 84/56, zastoupené JUDr. Jitkou Deduchovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Kašíkova 209/22, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 64/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2018, č. j. 16 Co 344/2017-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 300,- Kč.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 9. 2017, č. j. 10 C 64/2017-104, tak, že vlastnicí pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, určil žalobkyni (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže z jeho odůvodnění nevyplývá, jaká skutková zjištění učinil z jím provedených důkazů. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 828/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Poukazuje-li dovolatel prostřednictvím položené otázky na nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, dlužno uvést, že tím vytýká vady řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz bod 11) totiž vyplývá, jaké skutkové závěry čerpal z jím zopakovaného dokazování (§157 odst. 2 o. s. ř.). Způsobilý dovolací důvod pak nepředstavuje ani kritika skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K námitkám dovolatele, jimiž, aniž by v uvedeném směru vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání, zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nenaplnění zákonných podmínek vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem z jeho strany, jest nad rámec výše uvedeného dodat, že konkluze odvolacího soudu o tom, že vydržení vlastnictví dovolatele (ať již v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, či v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 – viz ustanovení §§1089 a násl. tohoto zákona) brání nedostatek držby a dobré víry, zcela korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, nebo ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018).
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu