ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1430.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1430/2018-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – děkanství v Broumově, se sídlem v Broumově, Kostelní náměstí 224, identifikační číslo osoby: 46503811, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, za niž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Hradec Králové, Horova 180, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 70/2015, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2017, č. j. 4 Co 197/2016 – 106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 4 Co 197/2016 – 106, ve výroku I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2016, č. j. 16 C 70/2015 – 84, kterým byl žalobkyni vydán pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, a rozhodnutím soudu tak bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královehradecký kraj ze dne 14. 7. 2015, č. j. 392278/2013/514313/R1887. Dále rozhodl o povinnosti účastnice řízení nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 5.110,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., o vypořádání majetkových vztahů s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) jako právní nástupce původního vlastníka Farního kostela svatého Jakuba v Ruprechticích, jenž utrpěl majetkovou křivdu podle zákona č. 428/2012 Sb. Účastnice řízení je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Skutečnost, v jejímž důsledku došlo k majetkové křivdě, vyplývá z ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť v řízení bylo prokázáno, že k odnětí majetku právnímu předchůdci žalobkyně bez náhrady došlo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Na skutečnost, že majetková křivda byla v rozhodném období způsobena právnímu předchůdci žalobkyně, nemá – dle závěrů soudů nižších stupňů - žádný vliv jeho inkorporace Klášterem benediktinů v Broumově před rozhodným obdobím, neboť důsledkem inkorporace v rámci organizační struktury Církve římskokatolické není převod vlastnického práva k církevnímu (farnímu) majetku ve prospěch církevního řeholního řádu, ale toliko dispozice s vlastnickým oprávněním požívat plody věci (ius fruendi).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání účastnice řízení. Důvod přípustnosti dovolání vymezila tak, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva v tomto řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud „nesprávně vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výkladu ustanovení §135 odst. 2 ve spojení s ustanovením §159a občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v platném znění, judikaturu, týkající se převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě. Současně porušil právo na spravedlivý proces.“ Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je právním nástupcem původního vlastníka církevního majetku, Farního kostela svatého Jakuba v Ruprechticích. Oponovala tudíž správnosti názoru odvolacího soudu o právních důsledcích tzv. inkorporace a připomněla, že v řízení nebylo doloženo, že by tato inkorporace byla Apoštolským stolcem zrušena. Má za nepřezkoumatelný závěr, že inkorporační vztah se týkal převodu práv užívacích a požívacích. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 26. 10. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
Dovolání není přípustné, neboť na dovolatelkou ohlášené otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (při výkladu a aplikaci ustanovení §135 odst. 2 ve spojení s ustanovením §159a o. s. ř.) týkající se převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě, rozsudek odvolacího soudu vůbec nezávisí. Je zřejmé, že dovolatelka mechanicky použila formulaci, jíž v projednávané věci (o nároku na vydání pozemku církevní právnické osobě v režimu zákona č. 428/2012 Sb.) odůvodnila přípustnost dovolání z jiného řízení, jehož byla účastníkem (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže odůvodnit blíže nekonkretizovaná námitka, že odvolací soud porušil právo (dovolatelky) na spravedlivý proces. I v případě porušení tohoto (ústavně garantovaného) práva musí být z dovolání zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci. Mínila-li dovolatelka porušením práva na spravedlivý proces nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu spočívající v nedostatečném odůvodnění inkorporačního vztahu mezi farní a řeholní církevní osobou, pak uvedenou námitkou vystihuje případ vady řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Sluší se ovšem vhodným dodat, že z odůvodnění rozsudku je, na rozdíl od mínění dovolatelky, zřetelně patrné, k jakým závěrům odvolacího soudu ohledně otázky tzv. inkorporace dospěl, a na základě jakých relevantních podkladů je formuloval (viz str. 4 až 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka zcela zjevně bez vazby na vymezený důvod přípustnosti dovolání nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem (a rovněž i soudem prvního stupně) v otázce právního nástupnictví žalobkyně jako oprávněné osoby po církevní právnické osobě, jíž byla v rozhodném období způsobena majetková křivda. V této souvislosti napadá závěr soudů obou stupňů o právních důsledcích tzv. inkorporace Farního kostela svatého Jakuba v Ruprechticích do Benediktinského opatství v Broumově, k němuž mělo podle listinných důkazů dojít ještě před rozhodným obdobím.
Ani namítaná nesprávnost právního posouzení věci v otázce právního nástupnictví oprávněné osoby nečiní dovolání přípustným. Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem (aniž by v souvislosti s řešenou právní otázkou došlo k vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.) totiž přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017).
Pokud dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bez výslovného uvedení, že by jím napadala pouze některý z jeho výroků, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastnice řízení není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu