ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2273.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2273/2018-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kostelní Radouň , se sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, identifikační číslo osoby: 608 20 977, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 697 97 111, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 63/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2018, č. j. 19 Co 272/2018-111, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2018, č. j. 19 Co 272/2018-111, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. ledna 2018, č. j. 6 C 63/2017-98, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. ledna 2018, č. j. 6 C 63/2017-98, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalované uzavřít dohodu o vydání označených nemovitostí (výrok I) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Žalobkyně požaduje vydání předmětných nemovitostí s odkazem na ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), které upravuje naturální restituci jiných věcí než zemědělských nemovitostí. V žalobě přitom uvádí, že podle jejího názoru, podpořeného též rozhodnutími Státního pozemkového úřadu a nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích v řízení o vydání předmětných nemovitostí vydaných v řízení o jejich vydání jako zemědělských nemovitostí podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., může jít o nemovitosti zemědělské povahy. Žalobu v projednávané věci podává z opatrnosti před koncem lhůty pro uplatnění práva, aby předešla ztrátě nároku v důsledku uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Soud prvního stupně zjistil, že od 19. 2. 2016 a 26. 9. 2016 jsou u Krajského soudu v Českých Budějovicích vedena doposud pravomocně neskončená řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o vydání týchž předmětných nemovitostí podle ustanovení §9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb. jako zemědělských nemovitostí, pročež řízení v projednávané věci zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. pro překážku litispendence ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 o. s. ř., neboť mezi týmiž účastníky je vedeno jiné (dříve zahájené) řízení se shodným předmětem. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žaloba byla žalobkyní podána z opatrnosti, jestliže sama žalobkyně tvrdí, že předmětné nemovitosti mají zemědělskou povahu, což nebylo zpochybněno ani Státním pozemkovým úřadem v dříve zahájeném a stále probíhajícím řízení o vydání předmětných nemovitostí jako nemovitostí zemědělských. Nadto podle soudu prvního stupně v případech, kdy se oprávněná osoba domáhá vydání téže nemovitosti jako nemovitosti zemědělské podle ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb., začíná prekluzivní tříletá lhůta k podání žaloby podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. běžet teprve poté, kdy je rozhodnuto o zamítnutí návrhu na vydání nemovitosti podle ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb. proto, že o zemědělskou nemovitost nejde. Obavy žalobkyně z prekluze jejího nároku proto nejsou podle soudu prvního stupně opodstatněné.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. února 2018, č. j. 19 Co 272/2018-111, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že obava žalobkyně z prekluze jejího nároku není namístě, neboť prekluzivní lhůta k podání žaloby podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. by začala běžet teprve poté, co by se v dříve zahájeném řízení o vydání předmětných nemovitostí podle ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb. zjistilo, že nejde o zemědělské nemovitosti. Závěr soudu prvního stupně o existenci překážky litispendence, která je nedostatkem podmínky řízení a pro kterou je třeba řízení dle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit, je proto podle odvolacího soudu správný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Konkrétně namítá, že bez provedeného dokazování není zřejmé, zda předmětné nemovitosti mají zemědělskou nebo nezemědělskou povahu, když ani v obecné rovině nejde o otázku jednoduchou. Právě pro její nejednoznačnost žalobkyně zahájila nejen řízení podle ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb., které upravuje vydání zemědělských nemovitostí, nýbrž i řízení v projednávané věci podle ustanovení §10 téhož zákona, přičemž tak učinila ke konci prekluzivní lhůty k podání této žaloby. Je si přitom vědoma překážky litispendence, nicméně rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné, pomíjející riziko prekluze nároku oprávněné osoby, a za odporující znění zákona č. 428/2012 Sb. považuje ten závěr soudů obou stupňů, že lhůta k podání žaloby podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. by započala svůj běh teprve poté, co by bylo v paralelních řízeních podle ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb. rozhodnuto o nevydání předmětných nemovitostí z důvodu jejich nezemědělské povahy. Podle názoru žalobkyně se běh této prekluzivní lhůty odvíjí od doručení výzvy k vydání nemovitostí, na čemž nic nemění skutečnost, že nárok na jejich vydání byl uplatněn i podle jiného ustanovení. Zákon č. 428/2012 Sb. zde podle dovolatelky obsahuje legislativní vadu, s níž se soudy musejí vypořádat, přičemž řešením této situace mohlo by být přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky procesního práva (jak postupovat v řízení o nároku na vydání nemovitostí, jenž byl před soudem uplatněn podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. poté, co oprávněná osoba navrhla vydání týchž nemovitostí v řízení před Státním pozemkovým úřadem podle §9 tohoto předpisu, jehož negativní rozhodnutí posléze zpochybnila žalobou podle části páté o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2570/2018).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je pro posouzení překážky litispendence (§83 odst. 1 o. s. ř.) rozhodná totožnost řízení, která je dána totožností jejich předmětu a totožnosti jejich účastníků; předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá, tedy skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněné pod číslem 90/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016).
V posuzované věci jde o otázku, zda je dána totožnost tohoto řízení (implikující pak v tomto řízení překážku litispendence) s řízeními vedenými u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 54/2016 a 11 C 130/2016 (dále jen „paralelně vedená řízení“), v nichž žalobkyně brojí postupem podle části páté o. s. ř. proti rozhodnutím Státního pozemkového úřadu o nevydání předmětných nemovitostí, jako nemovitostí zemědělských podle ustanovení §9 zákona č. 428/2012 Sb.
Totožnost účastníků tohoto a výše uvedených řízení je dána (jejich účastníky jsou žalobkyně a Česká republika, za níž před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, resp. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v rámci dohodnutého jednání s příslušnou organizační složkou ve smyslu §6 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových; srov. §21a o. s. ř.). V obou řízeních, bez ohledu na jisté odlišnosti ve znění žalobního petitu (vydání věci oprávněné osobě ve smyslu §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. vs. uložení povinnosti povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), jde o vydání těchže nemovitých věcí oprávněné osobě a znovunabytí vlastnického práva k nim na základě rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, tedy o řízení se stejným předmětem a v zásadě i rovnocenným žalobním návrhem (k tomu přiměřeně srovnej např. i rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce účinků rozhodnutí o vydání věci oprávněné osobě, resp. rozhodnutí na nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle dříve přijatých restitučních přepisů – zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017). Mezi projednávanou věcí a paralelně vedenými řízeními je dána též shoda skutku, tedy právně relevantních skutečností, na nichž žalobkyně zakládá svůj nárok. Odlišnost předmětu řízení není pak dána ani tou skutečností, že v projednávané věci je k řízení věcně příslušným v prvním stupni soud okresní, zatímco v případě paralelně vedených řízení je podle ustanovení §9 odst. 10 věty druhé zákona č. 428/2012 Sb. v prvním stupni příslušný krajský soud (k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Je-li tedy po rozhodnutích Státního pozemkového úřadu stejná věc řešena soudy v řízeních podle §244 a násl. o. s. ř., bylo by zde možné usuzovat na to, že je zde vskutku dána překážka litispendence (§83 odst. 1 o. s. ř.). Oprávněnost takového závěru ostatně podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je dána překážka věci rozsouzené (jejímž předpokladem je také totožnost věcí), je-li projednáván restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), ačkoliv o témže nároku již bylo pravomocně rozhodnuto podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), kdy Ústavní soud uvedl, že „rozdíl spočíval toliko ve způsobu, jakým se rozhoduje v meritu věci (dle zákona č. 229/1991 Sb. o vlastnictví oprávněné osoby, zatímco dle zákona č. 87/1991 Sb. o povinnosti věc vydat), přičemž je však dána jak totožnost účastníků řízení, tak i totožnost skutkové podstaty a dokonce i totožnost restitučního důvodu“ (srov. zejména bod 31 nálezu). Podobnost věci řešené Ústavním soudem v citovaném nálezu s věcí nyní posuzovanou je očividná (i zde spočívá odlišnost posuzované věci s věcmi projednávanými v dříve zahájených paralelních řízeních toliko ve způsobu, jakým se rozhoduje v meritu).
Uvedené závěry – v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. a za obdobných skutkových okolností – nebyly Nejvyšším soudem popřeny ani v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2570/2018, v němž ovšem Nejvyšší soud současně identifikoval problém plynoucí z toho, že zákon č. 428/2012 Sb. stanoví odlišný postup pro vznášení požadavku na vydání zemědělských a nezemědělských nemovitostí, kdy rozlišení těchto dvou kategorií, odvíjejících se v souladu s ustanovením §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. od jejich stavu ke dni 24. 6. 1991 Sb., může být v určitých případech obtížně proveditelné. Přitom Nejvyšší soud poukázal i na to, že běh prekluzivních (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5143/2017) lhůt pro uplatnění restitučních nároků před příslušným orgánem veřejné moci podle dikce zákona počíná od uplynutí lhůt pro uzavření dohody o dobrovolném vydání nemovitosti (§9 odst. 6 a §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) a není ovlivněn průběhem řízení před soudem či správním orgánem. Oprávněné osoby, jež jsou v nejistotě, zda jejich nemovitosti měly zemědělský či nezemědělský charakter, mohou mít pak pobídky, aby z opatrnosti iniciovaly oba typy řízení o vydání věci.
Postup směřující k neprodlenému zastavení později zahájeného řízení pro existenci překážky věci zahájené (v situaci, kdy není najisto postaveno, jaké povahy jsou nárokované nemovitosti) pak ovšem podle Nejvyššího soudu obnáší riziko odepření spravedlnosti oprávněné osobě, které bude znemožněno souběžně vznést právo na vydání majetku jako zemědělského i nezemědělského, ale při zvolení nesprávného procesního režimu uplatňování restitučního nároku bude vystavena reálnému riziku prekluze svého restitučního nároku. Jako možné východisko Nejvyšší soud připustil i výklad preferovaný soudy nižších stupňů, že prekluzivní lhůta upravená v §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. neuplyne, dokud nebude skončeno řízení o vydání týchž pozemků jako zemědělských nemovitostí podle §9 zákona č. 428/2012 Sb., dodávaje však, že přijetí této interpretační alternativy jako plausibilní může být na překážku právě skutečnost, že §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. (dle něhož se v souladu s §9 odst. 6, větou třetí, daného zákona má rovněž postupovat, dospěje-li pozemkový úřad k závěru, že požadované pozemky mají nezemědělskou povahu, a že mu tudíž nepřísluší rozhodovat o nároku na jejich vydání) počátek lhůty pro podání žaloby k okresnímu soudu, jejíž délka je stanovena na tři roky, výslovně spojuje s marným uplynutím šestiměsíční lhůty k uzavření dohody o vydání věci mezi oprávněnou a povinnou osobou podle §10 odst. 2 citovaného předpisu.
Nejvyšší soud proto jako vhodnější upřednostnil řešení (a činí tak i v nyní posuzované věci), které riziko odepření spravedlnosti odvrací jinak, než popřením normativní úpravy, kterou zákonodárce do ustanovení §9 a §10 zákona č. 428/2012 Sb. vtělil. V situaci, kdy není postaveno najisto, jaký je charakter oprávněnou osobou nárokovaných nemovitostí (a zda tak má oprávněná osoba postupovat podle ustanovení §9 nebo §10 zákona č. 428/2012 Sb.) shledal Nejvyšší soud jako procesně nejpřiléhavější, zajišťující v tomto směru oprávněné osobě potřebnou ochranu jejích práv, postup vedoucí k přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení před Státním pozemkovým úřadem a navazujícího řízení před soudy podle části páté občanského soudního řádu; vyčkání výsledku oněch řízení totiž umožní objasnit, zda je vskutku namístě předmětné řízení zastavit (bude-li v paralelně vedených řízení meritorně rozhodnuto; k otázce meritorní povahy rozhodnutí v těchto souvislostech srov. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3567/14, body 25 až 30), anebo zda se naopak právě v něm má řešit důvodnost restitučního nároku žalobkyně.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým soudu prvního stupně v nastalé procesní situaci řízení neprodleně řízení zastavil z důvodu překážky litispendence ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř., správné není.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s na něm závislým nákladovým výrokem zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody tohoto rozhodnutí platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř., ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí.
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu