ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4161.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4161/2017-613
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. F. , zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení souhlasu s uzavřením smlouvy o převodu nemovitých věcí , vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 68/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2017, č. j. 8 Co 2399/2016-545, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 1. 11. 2016, č. j. 9 C 68/2014-530, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal nahrazení souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o převodu specifikovaných pozemků coby náhrady ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že žalobce je nositelem dlouhodobě nevypořádaného restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., k jehož uspokojení je podle aktuální judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu oprávněn požadovat vydání náhradních pozemků, a to i cestou žaloby na nahrazení projevu vůle spočívajícího v souhlasu s převodem příslušných nemovitostí. Bylo nicméně zjištěno, že žalobce na základě stejného restitučního nároku podal obdobné žaloby též u řady dalších okresních soudů, pročež projednání předmětného návrhu brání překážka litispendence [§83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], pokud jde o dříve zahájená a dosud neskončená řízení, respektive věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 o. s. ř.) ve vztahu k těm z řečených případů, v nichž již bylo soudy meritorně rozhodnuto. Dle soudu prvního stupně jsou předměty uvedených řízení totožné, neboť jsou zde dána identická skutková tvrzení i shodný druh právních následků z těchto tvrzení vyplývajících, totiž nahrazení projevu vůle žalované k převodu pozemků ve prospěch žalobce. Jedním z účelů překážky věci zahájené či pravomocně rozsouzené je i to, aby úhrn plnění z téhož právního důvodu nepřesáhl celkový skutečně existující hmotněprávní nárok. To právě hrozí v řešené kauze, neboť souhrnná hodnota veškerých pozemků, jichž se žalobce domáhá v jednotlivých řízeních, patrně rozsah jeho restitučního nároku převyšuje. Zmíněné konsekvenci lze zabránit pouze usměrněním veškerých sporů mezi žalobcem a žalovanou do jediného řízení. Z uvedených důvodů soud prvního stupně řízení zastavil, přičemž podotkl, že žaloba na vydání všech požadovaných pozemků mohla být nehledě na jejich polohu podána u jediného soudu, jenž by pak byl příslušný k projednání sporu dle §11 odst. 2 o. s. ř.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 3. 2017, č. j. 8 Co 2399/2016-545, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce změnil tak, že se řízení nezastavuje a o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje. Odvolací soud zdůraznil, že překážka litispendence či věci rozhodnuté může nastoupit pouze v případě totožnosti žalobního požadavku. V posuzovaném případě je přitom žalobcem požadovaný způsob uspokojení jeho restitučního nároku v jednotlivých řízeních zjevně odlišný, domáhá-li se v každém sporu převodu jiných pozemků. Bude záležitostí procesní obrany žalované kontrolovat, aby se žalobci u jednotlivých soudů nedostalo více, než činí jeho restituční nárok.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež nastoluje otázku, zdali je překážka věci zahájené či rozsouzené dána, iniciuje-li osoba oprávněná ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. postupně více paralelních řízení, v nichž uplatňuje tentýž restituční nárok, přičemž odlišnost jejich předmětů vyplývá pouze z identifikace požadovaných náhradních pozemků. Dovolatelka podotýká, že právě v takové situaci se nachází žalobce, jenž je nositelem zjištěného práva na vydání náhradních pozemků ve specifikované výši, celková hodnota nemovitostí, jejichž převodu se dožaduje v jednotlivých řízeních, však tento obnos v souhrnu převyšuje, a hrozí tak „přečerpání“ jeho restitučního nároku současným přiznáním větší než adekvátní náhrady.
Žalovaná si je vědoma judikatury, dle níž je totožnost předmětu řízení založena identitou procesního nároku, domnívá se ovšem, že zkoumání totožnosti žalobního petitu musí být vedeno z materiálního hlediska a se zřetelem k rozsahu, v němž se požadovaná plnění překrývají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4020/2014). Žalobce se aktuálně domáhá v několika řízeních odčinění téže majetkové křivdy (vznáší stejný restituční nárok, a to vždy v plném rozsahu) převodem nemovitostí, jejichž identita pro něj není rozhodující. Uspokojen může být jakýmkoli pozemkem na území České republiky, splňuje-li podmínky převodu, a pozemky jsou tak pro žalobce jen zvláštní formou platidla. Dle žalované je tedy v dotčených kauzách dána identita předmětů sporu potud, pokud se žalobce domáhá převodu náhradních pozemků k vypořádání téhož restitučního nároku; z naznačeného důvodu (jakož i pro neblahé praktické konsekvence, jež s sebou souběžné vedení více pří nese) by měly být ve vztahu k posléze zahájeným řízením vyvozeny odpovídající důsledky stran překážek věci zahájené a věci pravomocně rozsouzené.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustným není.
V judikatuře ani právní doktríně není pochyb o tom, že předmětem občanského soudního řízení sporného je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen žalobním petitem a základem nároku, jejž tvoří právně relevantní skutečnosti, o něž žalobce svůj požadavek opírá [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 786/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2829/2014, dále viz Macur, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení . Brno: Masarykova univerzita, 2002. s. 33–34, Spáčil, J., Zima, P. In: David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl . Praha: Wolters Kluwer, 2009. s. 388, a Dvořák, B. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Praktický komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 339]. Totožnost věci, od níž se odvíjí existence překážky litispendence ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř., respektive překážky věci pravomocně rozsouzené dle §159a odst. 4 o. s. ř., je pak dána toliko tam, kde má být mezi týmiž účastníky řízení projednáván shodný procesní nárok, tj. je-li dána identita procesních stran, tvrzených skutkových okolností i žalobního petitu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1503/2012, a ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016).
Z předestřených tezí jednoznačně vyplývá, že řízení, v nichž se žalobce na žalované domáhá převodu různých pozemků u odlišných okresních soudů, nemohou mít stejný předmět, neboť je v každém z nich uplatňováno jiné žalobní žádání, přičemž sám fakt, že se vznesený požadavek opírá o shodný skutkový základ představovaný majetkovou křivdou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a dalšími tvrzenými okolnostmi umožňujícími v duchu rozhodovací praxe vrcholných soudů oprávněné osobě uplatnit nárok na převod náhradních pozemků mimo režim veřejných nabídek (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, popřípadě jeho usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, a judikatura v nich citovaná), ke konstatování totožnosti věci nepostačuje. To, že jsou pro žalobce jednotlivé jím požadované nemovitosti z ekonomického hlediska zaměnitelné, ničeho nemění na skutečnosti, že se nazíráno pohledem právním v každém z uvedených případů jedná o jiné individuálně určené objekty (k právní povaze pozemků srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 957/2007, či ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3205/2013) a vydání jednoho z nich je zcela nepochybně odlišným právním následkem od vydání jiného (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4675/2015). Usiluje-li tedy žalobce v paralelně vedených sporech o nahrazení souhlasu žalované s převodem různých pozemků, je závěr o identitě předmětů dotčených řízení vyloučen. Řešený případ je tudíž také pro účely zkoumání otázky shodnosti žalobního petitu nesouměřitelný s věcí, v níž bylo vydáno dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2015, neboť v oné při byl uplatněn částečně se překrývající požadavek na peněžité (genericky určené) plnění, v konkrétním rozsahu tak bylo na základě téhož skutkového stavu žalováno na uložení téže povinnosti.
Zajištění toho, že nedojde k „přečerpání“ žalobcova restitučního nároku vydáním excesivního množství pozemků v současně vedených řízeních, přitom není otázkou splnění procesních podmínek, nýbrž problémem souvisejícím s důvodností žaloby. V souladu s principy občanského řízení sporného je proto na žalované, jež nepochybně disponuje informacemi, u jakých soudů proti ní žalobce podal žaloby směřující k vydání náhradních pozemků, aby ve vlastním zájmu řečené údaje (respektive stav jednotlivých řízení) soudům sdělovala. Jelikož rozhodnutí o nahrazení souhlasu s převodem náhradních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb. představuje konstitutivní akt, v důsledku něhož se nabyvatel stává vlastníkem vydávaného majetku, a to ke dni právní moci dotčeného rozhodnutí (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2014, či jeho usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 799/2015, a ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015), dochází dnem, kdy rozsudek nahrazující souhlas žalované s uzavřením dohody o vydání náhradních pozemků vynesený v jednom z účastníky vedených sporů vstoupí v právní moc, k (částečné či úplné) saturaci předmětného restitučního nároku žalobce, čímž požadavek na poskytnutí dalšího plnění k uspokojení téhož nároku v odpovídajícím rozsahu pozbývá hmotněprávní opory, a nemůže tak být žalobci přiznán ani v jiném (paralelně běžícím) řízení. Z usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 11. 2016, se ostatně podává, že se zmíněnému soudu podařilo dosti zevrubně zmapovat stav žalobcem iniciovaných souběžně probíhajících řízení o vydání náhradních pozemků, pročež se dosažení koordinace postupu ve všech takto identifikovaných sporech nejeví (za předpokladu vyvinutí náležité procesní aktivity žalovanou) nereálným, aniž by bylo třeba deformovat pojem překážek věci zahájené a věci rozsouzené dovozováním shody procesních nároků v případech zjevné odlišnosti petitů obsažených v jednotlivých návrzích.
Pro úplnost se sluší podotknout, že jako správná neobstojí teze vyřčená soudem prvního stupně, dle níž mohl žalobce uplatnit požadavky na vydání veškerých pozemků, nehledě na jejich umístění, u kteréhokoli z v úvahu přicházejících okresních soudů. Dle ustálené judikatury totiž řízení o žalobě na nahrazení souhlasu s převodem pozemku představuje věc týkající se vlastnického práva k nemovitosti, pro niž je ustanovením §88 písm. b) o. s. ř. založena výlučná místní příslušnost (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 32 Nd 36/2017, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Nd 96/2017, ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Nd 99/2017, a ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 26 Nd 340/2017). Jako výchozí pravidlo tudíž platí, že každý jednotlivý nárok na vydání pozemku má být projednán soudem, v jehož obvodu se dotčená nemovitost nachází. Ustanovení §11 odst. 2 o. s. ř. přitom na výlučnou příslušnost podle §88 o. s. ř. nedopadá (Novotný, Z. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 67). Soustředění veškerých sporů u jednoho ze soudů řešících některý ze žalobcových návrhů by tak bylo lze docílit toliko eventuálním využitím institutu delegace vhodné ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by dovolací soud mínil v tuto chvíli jakkoli předjímat splnění předpokladů pro její provedení v posuzované věci či kauzách souvisejících (ke striktním podmínkám delegace vhodné v případech existence výlučné místní příslušnosti ve smyslu §88 o. s. ř. srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3 Nd 316/2001, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Nd 89/2013, a ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 33 Nd 37/2017).
Se zřetelem ke shora uvedenému lze uzavřít, že dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředložila žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., a její dovolání proto muselo být odmítnuto coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu