ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2829.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 2829/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. L. V. , a b) PharmDr. J. V. , obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti žalované 1) České republice - Ministerstvu životního prostředí , se sídlem Praha, Vršovická 1442/65, jednajícím prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha, Rašínovo nábřeží 42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, se sídlem Brno, Příkop 11, a 2) České republice - Ministerstvu financí , se sídlem Praha, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 103/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, č.j. 44 Co 428/2012-435, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení 2.391.493,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1993 do zaplacení představující kupní cenu nemovitostí ve výši 1.419.700,- Kč a náklady na jejich rekonstrukci ve výši 971.793,- Kč. Ohledně nemovitostí uzavřeli jako kupující kupní smlouvu ze dne 26. 3. 1991 se státní organizací Výzkumným ústavem geologického inženýrství (VÚGI), následně je však na základě soudního smíru vydali původnímu vlastníkovi M. P., jenž k nim včas uplatnil restituční nárok.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2004, č.j. 54 C 103/96-212, řízení v části, v níž se žalobci domáhali po žalované České republice náhrady za zhodnocení nemovitostí ve výši 971.793,- Kč s příslušenstvím, a dále v části, v níž se žalobci domáhali příslušenství ve výši 16 % úroku z částky 1.419.700,- Kč od 1. 11. 1993 do 31. 10. 1997, zastavil (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 1.419.700,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). S odkazem na §19 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, dovodil, že nárok vznesený žalobci by měl být v případě jeho oprávněnosti uspokojen z prostředků České republiky, jež zůstala jediným účastníkem řízení, neboť původní první žalovaný – Výzkumný ústav geologického inženýrství, státní podnik v likvidaci, zanikl v průběhu řízení (ke dni 30. 12. 1998) bez právních nástupců. Vyšel ze zjištění, že Česká republika disponovala nemovitostmi - stavbou s pozemkem v k. ú. B. – Ž., z titulu (tehdy ničím nezpochybněného) vlastnictví, které nabyla na základě pravomocných trestních rozhodnutí z r. 1953, jimiž bylo rozhodnuto o propadnutí jmění M. P. Uvedená trestní rozhodnutí však byla po obnově řízení ke dni 23. 3. 1970 v celém rozsahu zrušena, včetně výroku o propadnutí jmění; důsledky původních odsuzujících rozsudků však nebyly následně odstraněny. Předmětné nemovitosti byly Výzkumným ústavem geologického inženýrství převedeny do dispozice žalobců na základě kupní smlouvy ze dne 26. 3. 1991 ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud dospěl k závěru, že žalovaná se bezdůvodně neobohatila, neboť přijala plnění (kupní cenu) na základě platného právního titulu. Pokud žalobci předmětné nemovitosti následně dobrovolně vydali M. P., učinili tak v důsledku jejich svobodného rozhodnutí.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č.j. 44 Co 428/2012-435, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaná Česká republika – Ministerstvo životního prostředí (dále jen žalovaná 1/) je povinna zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné 1.419.700,- Kč s úrokem z prodlení od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 7,75 % a dále od 1. 1. 2012 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro 1. den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, v rozsahu 16% úroku za dobu od 1. 11. 1997 do 22. 9. 2011 a v rozsahu 8,25% úroku za dobu od 23. 9. 2011 do 31. 12. 2011 a v rozsahu rozdílu mezi úrokem přiznaným a 16% úrokem za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení rozsudek potvrdil, ve výroku II. uložil žalované 1) povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 154.106,50 Kč a České republice – Ministerstvu financí (dále jen žalovaná 2/) nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozhodoval poté, co byl ve věci vydán nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, č.j. I. ÚS 2443/08-327, v němž se uvádí, že právní zástupce stěžovatelů v předchozím řízení před obecnými soudy nezvolil ve všech situacích nejvhodnější postupy, zejména se pomýlil v právním hodnocení nároků stěžovatelů. V posuzované věci bylo možné, aby žalobci zvolili takové instrumenty, které by bezprostředně reagovaly na situaci vzniklou v důsledku restituce. V dané věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, nešlo ani o nesprávný úřední postup. Mezi stěžovateli a státem se zde jedná o soukromoprávní vztah a bylo na obecných soudech, aby posoudily uplatněný nárok v souladu s aplikovatelnými právními předpisy. Ústavní soud konstatoval, že je sice pravdou, že stát neodpovídá za závazky státního podniku, nicméně zůstala stranou pozornosti otázka případného posouzení existence odpovědnosti v důsledku zániku státního podniku. Ústavní soud nevyloučil ani aplikaci ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., které se stěžovatelům nabízelo k využití na prvním místě. Nejvyšší soud poté v rozsudku ze dne 17. 9. 2012, č.j. 28 Cdo 567/2012-370, mimo jiné uvedl, že pro posouzení práva žalobců je zcela zásadní odpověď na otázku, zda na vztah žalobců a osoby, které byly vydány předmětné nemovitosti, tedy M. P., je třeba hledět jako na vztah vyplývající z restitučního zákonodárství, či na vztah daný vlastnictvím M. P. k těmto nemovitostem. Odvolací soud se nakonec přiklonil k závěru, že v důsledku obnovy řízení (ve vztahu k M. P.) došlo nejenom ke zrušení trestních rozsudků z padesátých let, ale tím i ke zrušení trestu propadnutí majetku vysloveného těmito rozsudky, tedy k situaci, jako by takového trestu vůbec nebylo a M. P. majetku vůbec nepozbyl. Z uvedeného důvodu soud dospěl k závěru, že ke dni uzavření smlouvy (26. 3. 1991) byl vlastníkem převáděného majetku M. P. Z tohoto důvodu odmítl, že by postup M. P., který dopisem ze dne 23. 9. 1991 upozornil VÚGI na svůj nárok, byl obcházením restitučních předpisů, naopak z dopisu mělo být zcela zřejmé, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Podle odvolacího soudu došlo k pochybení zakladatele VÚGI, s.p. (Ministerstva hospodářství) při procesu privatizace státního podniku, v důsledku čehož se žalobci domáhají nároku z titulu vzájemného vrácení plnění z neplatné smlouvy podle §457 obč. zák. S ohledem na skutečnost, že státní podnik VÚGI v likvidaci nemá žádné finanční prostředky na uspokojení nároku a nikdy je ani mít nebude, je třeba dovodit odpovědnost jeho zakladatele, tj. státu, konkrétně Ministerstva životního prostředí, za škodu vzniklou žalobcům v důsledku porušení ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a §415 obč. zák., a to podle §420 odst. 2 obč. zák, přičemž za škodný následek je nutno v tomto případě považovat ztrátu pohledávky proti státnímu podniku z titulu bezdůvodného obohacení – vzájemného vrácení plnění z neplatné smlouvy podle §457 obč. zák. v důsledku zániku této právnické osoby (resp. naprosté insolvence této právnické osoby). Podle odvolacího soudu žalovaná 1) odpovídá pouze za škodu, způsobenou žalobcům podle §420 obč. zák., nárok žalobců nelze přiznat s odkazem na ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že žalobci původně uvedli skutková tvrzení, na základě nichž bylo možné jimi uplatňovaný nárok posoudit pouze v režimu zákona č. 87/1991 Sb., tj. jako restituční nárok M. P. jako oprávněné osoby s tvrzením, že jeho nárok je prekludován. Z hlediska skutkových tvrzení byl nárok žalobců jako nárok na náhradu škody specifikován až přípisem ze dne 14. 9. 2011, přičemž až na základě takto tvrzeného skutkového základu mohl soud rozhodnout (ve prospěch žalobců). Prodlení žalované odvolací soud posoudil podle §563 obč. zák., kdy splatnost nastává k výzvě věřitele dlužníku, z níž musí být zřejmé, jaké částky a z jakého titulu (skutkového určení) se věřitel domáhá. Uvedenému okamžiku vyhovuje podle soudu až shora zmíněné podání žalobců ze dne 14. 9. 2011, které bylo žalované doručeno (předáno) u jednání dne 21. 9. 2011, následující den měla žalovaná povinnost plnit, a v prodlení je tedy od 23. 9. 2011, k tomuto datu činila výše repo sazby stanovená Českou národní bankou 0,75%. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení odvolací soud posoudil účelnost vynaložených nákladů, zejména s ohledem na závěry učiněné Ústavním soudem v citovaném rozhodnutí, kdy bylo zcela zřejmé, že do doby, než se do řízení dostal nárok žalobců na náhradu škody na skutkovém podkladě, na němž byl přiznán, byly náklady vynakládány zcela bezúčelně. Odvolací soud proto shledal jako účelně vynaložené ty náklady, které byly vynaloženy počínaje podáním ústavní stížnosti, tj. od dne 9. 9. 2011, kde se úvaha o této možnosti poprvé objevuje v konkrétnější podobě.
Žalobci podali proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o úrocích z prodlení a o nákladech řízení, dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., neboť se dle jejich názoru odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Napadají závěr odvolacího soudu, podle něhož byl přiznán úrok z prodlení ze žalované částky až od 23. 9. 2011, tedy od doručení právního stanoviska žalobců ze dne 14. 9. 2011 žalovaným. Odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž právní kvalifikace nároku přísluší soudu a která se dále zabývá stanovením doby splatnosti peněžitého dluhu a vymezením skutkových tvrzení v žalobě. Podstatu pochybení odvolacího soudu spatřují v tom, že nevycházel důsledně z obsahu skutkových tvrzení a důkazů obsažených v žalobě včetně dostatečně určitého vymezení úroku z prodlení ze žalované částky. Mají za to, že odvolací soud byl povinen plně respektovat §563 obč. zák. a přiznat jim uplatněný úrok specifikovaný v žalobě, neboť mu předcházely řádné výzvy žalovaným, které zůstaly bez odezvy, takže se žalovaní dostali do prodlení den poté, co obdrželi žalobu od soudu. Přípustnost dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení je podle dovolatelů založena na tom, že se dosud dovolací soud nezabýval řešením otázky, zda lze za účelně vynaložené považovat takové náklady na právní pomoc, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu a zda je třeba každý úkon právního zastoupení posuzovat z hlediska účelnosti samostatně. Za odporující dosavadní ustálené judikatuře Nejvyššího soudu označují řešení otázky, zda obecný soud může při plném úspěchu ve věci žalobcům nepřiznat paušální náhradu nákladů zastoupení až do stádia, kdy v důsledku jejich obrany v rámci využití mimořádného opravného prostředku došlo z jejich strany k odlišnému právnímu hodnocení věci, aniž by soud hodnotil účelnost právních úkonů v celém procesu nalézání práva jednotlivě. Dovolatelé v této souvislosti rozporují závěry odvolacího soudu o účelnosti nákladů vynaložených za právní pomoc. Upozorňují na skutečnost, že v průběhu řízení docházelo k názorovému posunu v právním posouzení i ze strany soudů. Hodnotí předmětnou věc jako skutkově a právně složitou, při níž zástupce žalobců přispěl svými právními stanovisky ke spravedlivému rozhodnutí ve věci, a proto není rozumného důvodu, aby žalobcům nebyla přiznána náhrada právního zastoupení za úkony, které byly pro rozhodnutí věci nezbytné, jakými jsou převzetí a příprava žaloby, sepis žaloby, účast u jednání, podání řádných a mimořádných opravných prostředků. Argumentaci odvolacího soudu označují za nepřesvědčivou v tom, že zaměňuje skutkové tvrzení a důkazy s právní kvalifikací, resp. s názorovým vývojem právní kvalifikace. Namítají, že soud je oprávněn učinit předmětem přezkumu účelnosti toliko jednotlivé právní úkony, a nikoli paušálně nepřiznat náhradu nákladů právního zastoupení od názorového posunu v rámci obrany žalobců obsažené v rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k úrokům z prodlení, a ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců podala první žalovaná obsáhlé vyjádření, v němž mj. nesouhlasí s argumenty dovolatelů. Má za to, že od počátku sporu v roce 1993 žalobci pouze popisovali stav věci z vlastního pohledu, aniž by uplatnili taková skutková tvrzení, na jejichž základě by bylo možné dovodit, čeho se vlastně domáhají, zda náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. Až Ústavní soud pojal záležitost zřejmě účelově tak, že si vytýčil cíl – vyhovět žalobcům, a v rozporu s tím, co na základě procesní aktivity žalobců projednávaly obecné soudy, celou záležitost zpětně znovu otevřel s nekonkrétním stanoviskem naznačujícím, že sice žalobci uplatnili nevhodné prostředky k prosazení tvrzeného práva, nicméně není vyloučeno, že jiným, žalobci neuplatněným způsobem, by bylo možno záležitost posuzovat znovu. Co se týče úroků z prodlení, své stanovisko odvolací soud logicky odůvodnil s tím, že prodlení nastalo až na základě úkonu učiněného při jednání dne 21. 9. 2011, kdy výzva k úhradě peněžitého plnění byla srozumitelná a jednoznačná co do částky a titulu. Přisvědčila i právnímu posouzení otázky přiznání nákladů řízení žalobcům, kdy odvolací soud posuzoval účelnost učiněných procesních úkonů ve vztahu k individuálnímu rozměru projednávaného případu, založenému na zjištěných skutkových okolnostech. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl, v případě shledání přípustnosti zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud se nejdříve zabýval dovolateli vymezenou otázkou, zda může soud přiznat úroky z prodlení od jiného data, než předpokládá zákon v ustanovení §563 obč. zák., není-li nárok uplatněn v rozporu s dobrými mravy a není-li současně v prodlení věřitel.
Podle ustanovení §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Podání žaloby na zaplacení pohledávky je kvalifikovanou upomínkou (žádostí věřitele o plnění) za podmínky, že žalobci uplatněné právo vyplývá ze skutečností jimi uvedených v žalobě. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobci tehdy, jestliže právní posouzení v žalobě vylíčených rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh (petit) je po právu. Povinnost plnit, a s tím související právo věřitele na úroky z prodlení v případě neplnění dlužníka ve lhůtě, však nebude dána tehdy, uzavře-li soud po provedení právní kvalifikace, že hmotné právo žalobcům tvrzený nárok vůči žalované, byť jen z části, nezakládá.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací; je tedy věcí žalobce, co učiní předmětem řízení a jaké skutkové okolnosti vnese do řízení. Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, Soubor C 1103). Předmět řízení, ve kterém žalobce tvrdí, že mu byla způsobena škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, není totožný s předmětem řízení, ve kterém se na základě odlišných skutkových tvrzení domáhá nároku podle právního předpisu restituční povahy č. 87/1991 Sb., případně náhrady škody podle obecných právních předpisů; tato řízení mají totiž jiný skutkový základ (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011). Odvolací soud nepochybil, pokud považoval za výzvu k plnění nikoli původní žalobu, jestliže se tato vztahovala k jiným skutkovým okolnostem, než z jakých nakonec byla povinnost žalované k náhradě škody dovozena.
Dále dovolatel vznesl otázku možnosti soudu nepřiznat náhradu nákladů řízení za právní pomoc do stádia, kdy v důsledku využití mimořádného opravného prostředku došlo k formulování odlišného právního hodnocení věci, aniž by soud hodnotil účelnost dosud provedených úkonů právní služby v celém procesu nalézání práva.
Výslovně je požadavek účelnosti nákladů řízení stanoven v §142 odst. 1 o. s. ř. Uvedená právní norma je vzhledem ke klíčovému pojmu účelnosti právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž konkrétní podobu vymezuje nalézací, popřípadě odvolací soud ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Není pochyb o tom, že účelnost úkonů právní služby je nutno posuzovat ve vztahu k jednotlivým úkonům, což však nevylučuje možnost označit za neúčelnou i celou skupinu úkonů provedených v určité fázi řízení. Úvahu odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012). Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom posuzována podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva nižšími soudy, očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným zástupcem, pokud údajná neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které zjevně postrádají racionální základ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014).
Odůvodnění:výroku o náhradě nákladů řízení uvedený racionální základ nepostrádá, jelikož zohledňuje celý průběh soudního sporu, zejména skutečnost, že až do řízení o ústavní stížnosti „stěžovatelé tvrdošíjně setrvávali na chybné argumentaci vycházející z přesvědčení o existenci odpovědnostního vztahu mezi nimi a státem, jakožto vrchnostenským subjektem, jehož obsahem by byla povinnost nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem“ (cit. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08). Až uvedené rozhodnutí „navedlo“ žalobce pojmout po právní stránce předmětný spor jiným (relevantním) způsobem, a tím i doplnit skutková tvrzení. Z tohoto hlediska je spravedlivé, aby procesní úkony žalobců, které zavedly řízení nesprávným směrem a způsobily jeho prodloužení, byly hodnoceny jako neúčelné.
Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl naplněn, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl podle §243d písm. a) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu