ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2075.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2075/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Z. Č., a b) M. V., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované České pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 60/2006, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 51 Co 291/2011-157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce a) ani žalovaná nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. prosince 2010, č. j. 21 C 60/2006-122, ve znění opravného usnesení ze dne 13. prosince 2010, č. j. 21 C 60/2006-121, uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 4.336.864,50 Kč a platit mu rentu 8.444,- Kč měsíčně, co do částky 5.657.983,- Kč a zbytku renty ve výši 2.111,- Kč měsíčně žalobu zamítl, žalované uložil zaplatit žalobkyni b) částku 898.257,- Kč a co do 178.314,- Kč její žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dne 10. 2. 2002 při dopravní nehodě vozidla, jež bylo pojištěno u žalované a které řídil T. B. s 1,48 promile alkoholu v krvi, žalobce, který jel v tomto voze jako spolujezdec, měl 2,48 promile alkoholu v krvi a při nehodě zaviněné řidičem utrpěl závažné poškození zdraví. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce a) ze 20 % spoluzavinil svou škodu na zdraví (§441 obč. zák.), neboť věděl, že jede na diskotéku autem a jestliže se rozhodl požívat alkoholické nápoje, musel vědět, že auto nebude moci řídit, neřídil, protože toho nebyl schopen, ale ve voze jel s řidičem, který alkohol požil. Námitce žalobce, že byl tak opilý, že nebyl schopen posoudit následky svého jednání, když se posadil vedle opilého řidiče, soud nepřisvědčil. Podle §444 obč. zák. a §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. soud žalobci a) přiznal náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši trojnásobku základního bodového ohodnocení, jež činilo celkem 8800 bodů, a podle §446, §447 a §449 obč. zák. náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů spojených s léčením a žalobkyni b) přiznal podle §449 obč. zák. náhradu nákladů spojených s léčením žalobce, rovněž krácenou o 20 %.
K odvolání žalobce a) a žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 51 Co 291/2011-157, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 4.336.864,50 Kč potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) dalších 1.295.571,40 Kč a ohledně částky 2.173.296,60 Kč jej v tomto výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku ohledně renty jej co do částky 6.333,- Kč potvrdil a ohledně částky 2.111,- Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k žalobkyni b) rozsudek soudu prvního stupě ve věci samé ohledně částky 898.257,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalším řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, dovodil však, že vzhledem k okolnostem případu je míra spoluúčasti žalobce a) na škodě mu vzniklé při havárii vozu, stanovená soudem prvního stupně, nepřiměřeně nízká. Za situace, že žalobce a) si půjčil automobil a s přáteli odjel na diskotéku, kde konzumoval alkohol, musel si být vědom rizika, že buď on nebo někdo z jeho přátel bude při návratu řídit vypůjčený automobil pod vlivem alkoholu. Jestliže se uvedl do takového stavu opilosti, že do vozu řízeného jinou osobou pod vlivem alkoholu byl posazen, lze to přirovnat k situaci, kdy se osoba dobrovolně rozhodne absolvovat jízdu s řidičem v podnapilém stavu, a tomu odpovídá vyšší míra spoluzavinění, a to 40 %. Kdyby se žalobce neopil, ke škodě by nedošlo. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na věk, v němž žalobce utrpěl úraz, na jeho bezvadný zdravotní stav před úrazem a na trvalé závažné následky úrazu, je namístě výrazněji zvýšit odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a to na 7,5 násobek základního bodového ohodnocení. Po krácení náhrady o 40 % spoluzavinění činí celková částka náhrady 5.310.000,- Kč a odvolací soud adekvátně snížil i náhradu za ztrátu na výdělku ve formě renty. Ohledně částky 898.257,- Kč přiznané soudem prvního stupně žalobkyni b) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil soudu prvního stupně.
Žalobce a) podal dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 2.173.296,60 Kč, a proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba ohledně renty ve výši 2.111,- Kč měsíčně se zamítá. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že je podává do rozsahu 20 % spoluzavinění, o něž odvolací soud oproti soudu prvního stupně zvýšil rozsah spoluzavinění, a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud, který vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nesprávně stanovil míru spoluzavinění podle §441 obč. zák. ve výši 40 %. Za nesprávnou považuje zejména úvahu, že jeho jednání je srovnatelné s jednáním toho, kdo se dobrovolně rozhodne absolvovat jízdu s podnapilým řidičem. Poukazuje na to, že bylo zjištěno, že neusedl sám do vozu, neboť byl tak opilý, že nebyl schopen chodit, do vozu byl přáteli odveden a usazen, a tuto situaci nelze srovnávat s dobrovolným rozhodnutím absolvovat jízdu s řidičem v podnapilém stavu. Lze mu sice přičítat, že se uvedl do stavu opilosti, kdy nebyl schopen plně odpovídat za své jednání a nemohl tak zamezit svým přátelům, aby byl usazen do vozu, avšak příčinná souvislost mezi uvedením se do stavu opilosti a následky dopravní nehody je přetržena jednáním jeho přátel, kteří jej do vozu odvedli a usadili. Spoluzavinění v rozsahu převyšujícím 20 % považuje za zcela zjevně nepřiměřené okolnostem daného případu. Kromě toho úvaha odvolacího soudu, že si žalobce musel být vědom, že on nebo někdo z jeho přátel bude při návratu řídit automobil pod vlivem alkoholu, je hypotetická, neboť s ohledem na stupeň opilosti mohl žalobce a) např. v místě diskotéky usnout a s vozem odjet až druhý den. Dovozuje, že nebýt jednání přátel, kteří ho do vozu naložili, žádnou škodu na zdraví z dopravní nehody by neutrpěl a převažující příčinou vzniku škody bylo jednání řidiče, který v důsledku požití většího množství alkoholu nezvládl řízení vozidla a havaroval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné do měnícího výroku podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a do potvrzujícího výroku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 21. listopadu 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolateli je třeba přisvědčit, že ustanovení §441 obč. zák. o podílu poškozeného na způsobení vlastní škody je normou s relativně neurčitou hypotézou, kdy hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a je tak na soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, pak dovolací soud může přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
V tom rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).
Při úvaze o poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a zvažují se všechny skutečnosti, jež přispěly ke způsobení škody. Jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).
V daném případě odvolací soud shledal rozhodující příčinu poškození zdraví žalobce v nezodpovědném počínání řidiče vozu, který řídil pod vlivem alkoholu a havaroval, avšak nezanedbatelnou příčinu tohoto poškození shledal i na straně žalobce a), který svým jednáním a svou opilostí umožnil, aby došlo k situaci, kdy namísto poškozeného se podnapilá osoba ujala řízení vozidla, které měl poškozený půjčeno. Žalobce a), který si půjčil automobil, s nímž jako řidič přijel s přáteli na diskotéku, kde všichni konzumovali alkohol, si musel být vědom rizika, že on nebo někdo z jeho přátel bude na zpáteční cestě řídit jím vypůjčený automobil pod vlivem alkoholu. Okolnost, zda žalobce a) vzhledem k vlivu opilosti na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti mohl či nemohl ovlivnit své jednání a nástup do vozidla na zpáteční cestu, je v této souvislosti bez významu. Poškozenému se totiž přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, bez ohledu na jeho deliktní způsobilost či nezpůsobilost. Stále platí, že při vzniku škody může spolupůsobit i nezaviněný úkon poškozeného, jde o objektivní skutečnost, jež má zatěžovat toho, koho postihla (srov. stanovisko publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 33), a že příčinou škody může být jednání poškozeného, jemuž pro nedostatek schopnosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky nelze přičítat zavinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).
Pokud dovolatel namítá, že příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodou na zdraví byla přerušena jednáním jeho přátel, kteří jej do vozu odvedli a posadili, nelze mu přisvědčit. K přerušení příčinné souvislosti dojde, jestliže by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání poškozeného. Okolnost, jež přerušuje příčinnou souvislost, musí totiž působit jako samostatná příčina, nikoliv když k původní příčině, kterou je jednání poškozeného, přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, avšak jeho jednání zůstává tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1457/2008).
Rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné. Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o míře účasti poškozeného na vzniku škody (§441 obč. zák.) nevybočuje z ustálené judikatury Nejvyššího soudu o podílu poškozeného na vzniklé škodě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007), dovolací soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce a) nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu