ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2653.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2653/2018-696
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 48/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2018, č. j. 19 Co 388/2017-674, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 21 C 48/2014-636, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2017, č. j. 21 C 48/2014-660, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu v rozhodnutí specifikovaných pozemků (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyhověl tak žádání žalobkyně, jež je osobou oprávněnou ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), disponující doposud částečně neuspokojeným nárokem na převod náhradních pozemků ve vlastnictví státu podle
§11a zákona o půdě. Okresní soud vyhodnotil proces uspokojování uplatněného restitučního nároku (vzhledem k jeho délce a způsobu jednání) jako velmi zdlouhavý a liknavý ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Žalobkyni bylo tedy možné přisvědčit a její požadavek saturovat skrze nahrazení projevu vůle žalované k převodu konkrétně vybraných pozemků. Zdůraznil, že v nabídce žalované, s ohledem na délku restitučního řízení, je těžké najít srovnatelné pozemky s těmi odňatými, pročež návrhu v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 19 Co 388/2017-674, napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil vyjma části týkající se blíže identifikovaného pozemku, v níž jej změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Po zopakování a doplnění dokazování shledal odvolání žalované důvodným ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který fakticky slouží jako jediná přístupová cesta z veřejné komunikace k dalším stavbám, a nelze jej pokládat za vhodný náhradní pozemek. Ve zbytku se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, považuje postup žalované za liknavý, neboť i přes aktivní postoj žalobkyně (účast ve 37 veřejných nabídkách), která nároky uplatnila v roce 1992, tedy více jak před pětadvaceti lety, nebyly tyto doposud uspokojeny. Upozornil především na neefektivní způsob zařazování pozemků do veřejných nabídek, jejich následné vyhodnocování a převod oprávněným osobám. Vyjma části týkající se pozemku parc. č. XY proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jak bylo naznačeno shora.
Výslovně proti potvrzující části rozhodnutí odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při posuzování údajné liknavosti a zdlouhavosti v rámci uspokojování restitučního nároku. Odvolací soud se nikterak nezabýval zkoumáním toho, zda došlo k libovůli či svévoli v chování a postupu žalované nebo zda ve veřejných nabídkách byly nabízeny takové pozemky, prostřednictvím kterých mohl být nárok žalobkyně uspokojen. Jako judikaturou doposud neřešenou dále předkládá otázku, lze-li za liknavý, zdlouhavý či svévolný považovat postup žalované při stažení pozemků z veřejných nabídek ze zákonem předvídaných důvodů ve smyslu §11a odst. 6 zákona o půdě, „dražení“ pozemků ve smyslu §11a odst. 9 téhož zákona nebo „blokování“ nároku oprávněných osob do doby uzavření smlouvy s vítězem veřejné nabídky. Pro nesprávné právní posouzení věci závěrem navrhuje zrušení rozsudků krajského soudu i soudu okresního a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované ovšem přípustným shledat nelze.
Rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, na niž ostatně poukazuje i sama dovolatelka, je ustálena v závěru, podle něhož se oprávněná osoba disponující nárokem na poskytnutí náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě může žalobou domáhat uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (jehož právní nástupkyní je žalovaná, srov. §22 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), aby s ní uzavřel smlouvu o převodu vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr konkrétního náhradního pozemku nadána není), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků takových kvalitativních a kvantitativních parametrů, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání povinné osoby, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Spatřoval-li v nynější věci odvolací soud liknavost žalované v její nečinnosti, jakož i v nedostatečnosti (kvalitativní i kvantitativní) veřejné nabídky, pro něž nebyla s to nárok žalobkyně řádně uspokojit, nikterak se jeho úsudek nepříčí shora poukazované ani dovolatelkou citované judikatuře. Přípustnost dovolání pak nemůže založit žalovanou předkládaná, dle jejího mínění doposud neřešená, otázka možné liknavosti, zdlouhavosti a svévolnosti postupu v procesu veřejných nabídek. Ačkoliv jí lze dát za pravdu, že postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám je reglementován právním předpisem, konkrétně ustanovením §11a zákona o půdě, a do něj vtělenými pravidly je pozemkový úřad při organizování veřejných nabídek vázán, přičemž není na něm, aby si stanovil pravidla vlastní, jež by se odchylovala od zákonné úpravy, v posuzované při podle odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění byla veřejná nabídka náhradních pozemků nedostatečná jak co do svých kvantitativních, tak i kvalitativních parametrů (obsahovala nedostatečné množství vhodných pozemků, jimiž by bylo možné uspokojit daný restituční nárok), a nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, neboť tato nemohla zjevně vést k uspokojení jejího restitučního nároku. Z tohoto důvodu bylo proto namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR), je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, přičemž skutková zjištění ani hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a skutkové otázky se tak nemohou stát ani základem přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1788/2018, ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1666/2018, a ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3155/2018). V rámci dovolacího přezkumu právního posouzení věci je pak třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Argumentace použitá v řešeném sporu krajským soudem se přitom nikterak nepřiměřenou nejeví. Zároveň se sluší připomenout, že dovolatelkou zpochybňované poukazy na „stahování“ pozemků z veřejných nabídek podle §11a odst. 6 zákona o půdě a jejich „dražení“ ve smyslu §11a odst. 9 zákona o půdě artikuloval soud první instance, nikoli soud odvolací.
Se zřetelem ke shora uvedenému dovolací soud uzavírá, že mu žalovaná nepředložila žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., a její dovolání proto muselo být coby nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.) odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 1. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu