ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2861.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2861/2019-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce města Jirkov, se sídlem v Jirkově, náměstí Dr. E. Beneše 1, identifikační číslo osoby: 00261904, zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, proti žalovaným 1) J. P., narozenému XY, bytem XY, 2) K. P., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 217/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 12 Co 98/2018-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení ve výši 7.076,- Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Michala Mlezivy, LL.M., advokáta se sídlem v Mostě, Vítězslava Nezvala 2498/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 23 C 217/2014-73, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY - dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným (oprávněným společně a nerozdílně) k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 113.914,24 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků (žalovaný napadl odvoláním toliko výrok o nákladech řízení) rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 12 Co 98/2018-123, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma části výroku II. o výši náhrady nákladů řízení, kterou stanovil částkou 20.130,- Kč, potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným k rukám jejich zástupce společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 21.653,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů poté, co dospěly k závěru, že žalobce má ve smyslu ustanovení §80 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) na navrhovaném určení naléhavý právní zájem, neshledaly určovací žalobu (podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 19. 5. 2014) z věcných důvodů po právu. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce pozbyl vlastnické právo k předmětným pozemkům [jež nabyl ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“) ke dni účinnosti zákona (dne 24. 5. 1991)] v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty s následkem upraveným v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012 (za vlastníka předmětných pozemků se ode dne 1. 4. 2013 považuje stát). Odvolací soud částečně korigoval právní posouzení věci soudu prvního stupně v tom směru, že pozbytí vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. by přicházelo v úvahu pouze tehdy, pokud by se žalobce stal jejich vlastníkem ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Splnění tří kumulativně daných předpokladů upravených v citovaném ustanovení však v poměrech žalobce označil odvolací soud za sporné, přičemž poukázal na skutečnost, že žalobce netvrdil a ani neprokazoval, že by byl kdy v minulosti v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků zapsán, že by o takový zápis usiloval, popřípadě se žalobou proti státu domáhal určení vlastnického práva. Bez ohledu na částečnou revizi právního posouzení věci odvolací soud uzavřel, že žalobce nebyl v době rozhodování soudu prvního stupně vlastníkem předmětných pozemků a do jeho poměrů by tak jako tak, tj. i při spornosti nabytí vlastnického práva ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dopadal právní následek jeho nečinnosti obsažený v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012. Dále se odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který nepřihlédl k tvrzení žalobce o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Uvedl, že námitku vydržení žalobce uplatnil před skončením jediného jednání před soudem prvního stupně, aniž by ovšem v průběhu řízení před soudem prvního stupně kdy takový nárok procesně relevantním způsobem skutkově vymezil; proto se vydržením nezabýval ani odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, p. zn. 22 Cdo 5163/2014; tento rozsudek, jakož i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), aniž ovšem vymezil jakoukoliv otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by v souvislosti s uplatněným důvodem přípustnosti dovolání byl rozsudek odvolacího soudu založen. V souvislosti s citovaným rozsudkem dovolacího soudu a po připomenutí konkrétních skutkových zjištění, z nichž dovodil, že právní předchůdci (rodiče) žalovaných se vlastnického práva k předmětným pozemkům jejich opuštěním v minulosti vzdali, namítal, že dodatečným projednáním dědictví po zemřelé matce žalovaní obešli restituční předpisy, aniž by požádali v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, o vydání předmětných pozemků, jež stát v minulosti do vlastnictví převzal. Žalobce dále namítal, že soud nesprávně nepřihlédl k tvrzení žalobce o nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením a neprovedl označené důkazy. Dále dovozoval v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 oprávněnost držby na základě hospodářských smluv uzavřených v roce 1987 a nakládání s předmětnými pozemky jako s vlastními v dobré víře v následujících letech. Argument o možném vydržení vlastnického práva obcí žalobce podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16 (tento nález, jakož i dále označené rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), a potřebu benevolentnějšího přístupu k pasivitě obce vedoucí k pozbytí jejího vlastnického práva odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání primárně namítali, že dovolání neobsahuje náležité vymezení důvodu dovolání, neboť žalobce v něm neuvedl, které právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za nesprávné a nevyložil, v čem tato nesprávnost spočívá. Dále připomněli motivaci žalobce pro změnu jeho procesního stanoviska ohledně právního titulu, na jehož základě tvrdil existenci vlastnického práva k předmětným pozemkům, poté, kdy byl soudem prvního stupně seznámen s právním názorem o pozbytí vlastnického práva ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012. Popírali možnost, že by žalobce mohl vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet, což dle jejich úsudku prokazuje fakt, že po celé nalézací řízení žalobce opíral své vlastnické právo o jeho nabytí na základě zákona č. 172/1991 Sb. Upozornili také na skutečnost, že připuštěním možnosti vydržet vlastnické právo obcí, jež by bylo nabyto již na základě zákona č. 172/1991 Sb., by se ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. stalo obsolentním, přičemž v konečném důsledku by nastal právně neudržitelný stav nabytí vlastnického práva na základě dvou různých právních důvodů k téže věci. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 11. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné.
Žalobce s důvodem přípustnosti dovolání spočívajícím v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spojil otázku existence (spolu)vlastnického práva žalovaných k předmětným pozemkům, přičemž má za to, že pozemky nemohli být součástí dědictví po zemřelé matce žalovaných dodatečně projednaného v roce 2001, neboť rodiče žalovaných se vlastnického práva k nim ve smyslu ustanovení §132 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, vzdali. Má za to, že odvolací soud měl v projednávané věci vycházet ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014, jenž řešil skutkově a právně obdobnou věc.
Uvedená námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť závěry vyjádřené v odkazované věci dovolacím soudem nejsou do poměrů projednávané věci přenositelné, a to již přinejmenším proto, že dovolací soud nebyl konfrontován (z obsahu rozhodnutí se nic takového nepodává) s argumentem o pozbytí vlastnického práva obce ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Sluší se ovšem dodat, že dovolání pro řešení uvedené právní otázky není přípustné hlavně pro absenci obecné podmínky, za níž může být dovolání přípustné, tj. že na řešení dovolatelem vymezené právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Jak správně odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku uvedl, důvodem pro zamítnutí žaloby byla absence vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům (lhostejno, zda pro nesplnění zákonných podmínek obsažených v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nebo pro nastoupení právního následku vyplývajícího z ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) v době rozhodování soudu prvního stupně a nikoliv závěr, zda (spolu)vlastníky předmětných pozemků jsou žalovaní či další (třetí) subjekt. Odvolací soud v tomto směru přiléhavě podotkl, že „nebylo zapotřebí zabývat se otázkou způsobilosti dědického usnesení být podkladem pro zápis vlastnického práva žalovaných v katastru nemovitostí.“
Námitkou dovolatele o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům se dovolací soud (stejně jako odvolací soud) nezabýval, neboť s touto námitkou žalobce v dovolání i pro poměry dovolacího řízení spojil uplatnění nových skutečností (a důkazů), které jsou ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeny.
K námitce dovolatele o vydržení vlastnického práva sluší se uvést, že ji žalobce poprvé uplatnil v závěru jediného jednání u soudu prvního stupně konaného dne 26. 9. 2017 poté, kdy účastníci řízení byli řádně poučeni podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. a o procesních důsledcích vyplývajících z institutu tzv. neúplné apelace, a také poté, kdy žalobce uvedenou námitkou zcela zřejmě reagoval na předestřený právní názor soudu prvního stupně o absenci jeho vlastnického práva pozbytého v důsledku marného uplynutí prekluzivní lhůty upravené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Obsahem přednesu žalobce u jednání soudu prvního stupně po poskytnutém poučení o neúplné apelaci („…..ale v úvahu by mohlo připadat i případné vydržení vlastnického práva.“) ovšem dovolatel neuplatnil nová skutková tvrzení (a neoznačil důkazy), jež by se v uvedené fázi řízení mohli stát přípustnými „novotami“, ale pouze doplnil svůj právní názor o možný další důvod (titul) nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, přičemž neopustil ani původní argumentaci o nabytí vlastnického práva podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. V situaci, kdy žalobce po poučení podle §119a o. s. ř. neuplatnil žádná skutková tvrzení (a neoznačil důkazy), ale doplnil své procesní stanovisko o argument právní povahy, nemohl nastat případ výluky z principu neúplné apelace vyplývající z ustanovení §205a písm. d) o. s. ř., neboť absence jakýchkoliv skutkových tvrzení (a důkazů), které nebyly procesně přípustným způsobem účastníkem řízení vneseny do nalézacího řízení, nemohla vést (a také nevedla) soud prvního stupně k zamítnutí žaloby pro nesplnění procesní povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. Další v úvahu připadající případ výluky z principu neúplné apelace upravený v ustanovení §205a písm. f) o. s. ř. rovněž nenastal, neboť účastníci řízení byli před skončením jediného jednání před soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. řádně poučeni.
Vzhledem k tomu, že v procesně relevantní fázi nalézacího řízení žalobce neuplatnil žádná tvrzení a neoznačil důkazy, jež by mohly soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, vést k posouzení věcné důvodnosti určovací žaloby i z hlediska jiného právního důvodu vzniku vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům (zde vydržení), není přiléhavý odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2599/16, s přijatým závěrem o možnosti obce nabýt vlastnické právo k majetku státu vydržením na základě držby vykonávané v omluvitelném omylu vyvolaném orgány státu.
Bez jakékoliv relevance je v poměrech projednávané věci i apel žalobce na benevolentnější posuzování jeho pasivity vedoucí k pozbytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, jenž dovolatel argumentačně podpořil poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12. V citovaném nálezu se Ústavní soud vyjádřil ke zcela jiné právní otázce, a to k možnému vydržení vlastnického práva k historickému majetku obce státem v situaci, kdy vlastnictví k tzv. historickému majetku přešlo na obce účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy na základě aktu státu, což vylučuje v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále fakticky nakládal.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 3. 12. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu