ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3052.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3052/2019-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Břvany , IČO: 64018601, se sídlem Postoloprty, Husova 124, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, proti žalované: Národní knihovna České republiky, IČO: 00023221, se sídlem v Praze 1, Klementinum 190, zastoupená Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 53/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2019, č. j. 53 Co 81/2019-303, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2018, č. j. 22 C 53/2015-271, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o vydání ve výroku I. blíže specifikované movité věci (barokní varhany umístěné na kůru v Zrcadlové kapli Klementina, varhanáře Thomase Schwarze, vyrobené kolem roku 1730) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o povinnosti žalované k úhradě soudního poplatku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka předestřela (dle jejího mínění) dosud neřešenou otázku „zda lze při posuzování splnění podmínek zákona objektivním způsobem v předmětném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 přičítat veškerá příkoří způsobená církvím komunistickému režimu a vše označit za ,,křivdu“, či zda je nutné tuto otázku posuzovat v širších souvislostech a zkoumat skutečnou příčinu vzniku nějaké tvrzené újmy či negativního stavu na straně církve či náboženské společnosti a dále zkoumat to, zda by křivda či tvrzená újma nastala i v případě, že by v tehdejší Československé republice nedošlo k nastolení komunistického režimu“. Namítala rovněž, že v řízení nebylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně k předmětné movité věci.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky, „zda lze při posuzování splnění podmínek zákona objektivním způsobem v předmětném období od 25. 2. 1948 do 1. ledna 1990 přičítat veškerá příkoří způsobená církvím komunistickému režimu a vše označit za ,,křivdu“, či zda je nutné tuto otázku posuzovat v širších souvislostech a zkoumat skutečnou příčinu vzniku nějaké tvrzené újmy či negativního stavu na straně církve či náboženské společnosti a dále zkoumat to, zda by křivda či tvrzená újma nastala i v případě, že by v tehdejší Československé republice nedošlo k nastolení komunistického režimu“, ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, ten totiž své závěry o naplnění majetkové křivdy ve smyslu §5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nezaložil na existenci blíže nekonkretizovaného ,,příkoří“ způsobeného církvím komunistickým režimem v rozhodném období, nýbrž na zcela konkrétním závěru o tom, že předmětné varhany v roce 1979 převzal (ujal se jejich držby) stát bez jakéhokoliv právního důvodu.
Zcela nad rámec výše uvedeného sluší se uvést, že restituční právní předpisy (viz §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo §5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.) již tradičně řadí mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě právě též převzetí věci státem bez právního důvodu, tj. případy, ve kterých k formálnímu přechodu vlastnického práva na stát vůbec nedošlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1211/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016). Odvolací soud se tudíž svými závěry o naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení §5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. uvedené judikatuře nikterak nezpronevěřil.
Vytýkala-li dovolatelka dále, že nebylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce (Kostel v Počeradech, coby církevní právnická osoba), k předmětným varhanům, zjevně tím nenapadá správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů odvolacího soudu.
Prostřednictvím námitek vůči správnosti skutkových zjištění ovšem přípustnost dovolání založit nelze, neboť důvodem podání dovolání může být pouze nesprávný právní závěr odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.); skutkový stav, z nějž rozhodnutí vychází, přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně totiž s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Skutkové závěry odvolacího soudu, že předmětné varhany náležely do vlastnictví právního předchůdce žalobkyně (Kostel v Počeradech), ostatně nejsou nikterak nepřiměřené a vycházejí z v řízení provedených důkazů, dle nichž tyto byly kolem roku 1790 zakoupeny ze zrušené jezuitské koleje v Klementinu pro právním předchůdcem žalobkyně vlastněný kostel sv. Anny v Počeradech, ve kterém byly umístěny až do roku 1979 (viz zejména pamětní knihu kostela, úryvek z knihy Tomáše Hopráka „Varhany a varhanáři Lounska, Žatecka a Podbořanska“, inventární seznam kaple v Počeradech - položka č. 3 ze dne 22. 9. 1824, záznamy o opravách varhan, zprávu Státní památkové správy ze dne 21. 12. 1956, evidenční list kulturní památky z roku 1966 či dopis ze dne 6. 2. 1979). Uvedené skutkové konkluze (včetně způsobu hodnocení důkazů osvědčujících okolnosti nastalé v dávné minulosti) nadto plně korespondují interpretačním zásadám, na nichž je zákon č. 428/2012 Sb. založen (viz též §18 odst. 4 a 7 citovaného zákona).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci nebyly naplněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 3 388 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 12. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu